Když se řekne Oldřich Kaiser, většině diváků se vybaví nezaměnitelný hlas, komická improvizace a absurdní humor po boku Jiřího Lábuse. Jenže Kaiser nikdy nebyl jen televizní bavič.

Během více než padesáti let vytvořil jednu z nejpozoruhodnějších hereckých drah v české kultuře — od groteskní komiky přes shakespearovské role až po civilní, bolestně přesné filmové postavy mužů na okraji života. Letos 16. května slaví sedmdesátiny.

Kluk z Liberce, který chtěl být vidět

Narodil se roku 1955 v Liberci a už od dětství tíhl k herectví. Navštěvoval dramatický kroužek lidové školy umění, později vystudoval brněnskou konzervatoř a následně DAMU v Praze. Jeho spolužáky byli například Ondřej Pavelka nebo Milena Steinmasslová.

Do profesionálního divadla vstoupil na konci sedmdesátých let v Divadle na Vinohradech. Hrál klasický repertoár, mimo jiné Romea v Shakespearově Romeovi a Julii. Přesto už tehdy působil trochu jako herec, který do tradičního divadla úplně nepatří — byl příliš neklidný, improvizační a nepředvídatelný. Skutečný prostor našel až ve Studiu Ypsilon, kam přešel v polovině osmdesátých let. Právě tam se naplno rozvinula jeho schopnost absurdního humoru, grotesky i improvizace.

Kaiser a Lábus: humor, který přežil režimy i generace

V české televizní zábavě existuje jen několik dvojic, které zlidověly natolik jako Kaiser a Jiří Lábus. Jejich společné skeče v pořadech Možná přijde i kouzelník nebo později Ruská ruleta se staly symbolem inteligentní televizní zábavy osmdesátých a devadesátých let.

Kaiserův humor nikdy nestál na jednoduchém vtipu. Uměl být současně směšný i znepokojivý. Stačilo několik grimas, podivné ticho nebo jediná věta pronesená zvláštní intonací. V tom připomínal spíše britské komiky typu Petera Sellerse než klasické české baviče.

Legendární se staly také jejich rozhlasové projekty jako Tlučhořovi nebo Hovory o ničem. Podle dobových údajů dvojice odehrála stovky pokračování absurdních dialogů, které fungovaly na rytmu, improvizaci a jazykové hře.

Filmový herec, kterého režiséři objevovali znovu a znovu

Před kamerou se objevil už na začátku sedmdesátých let. Výrazněji na sebe upozornil ve filmu Láska režiséra Karel Kachyňa. Později přišly role ve filmech Setkání v červenci, Já nejsem já nebo Můj hříšný muž.

Dlouho se zdálo, že český film využívá hlavně jeho komediální talent. Jenže po roce 2000 přišel překvapivý obrat. Kaiser začal hrát stárnoucí, unavené a vnitřně rozbité muže — a právě v těchto rolích se ukázal jako mimořádně hluboký herec.

Ve filmu Tmavomodrý svět vytvořil civilní postavu mechanika Machatého, v Menzelově snímku Obsluhoval jsem anglického krále hrál zestárlého Jana Dítěte. Silné role měl také ve filmech Pouta, Vendeta nebo Masaryk, kde ztvárnil prezidenta Edvarda Beneše.

Za vedlejší role ve filmech Masaryk, Po strništi bos a Muž se zaječíma ušima získal České lvy. Roku 2025 přidal dalšího za hlavní roli ve filmu Zahradníkův rok. Nejnovějším filmem, kde může divák vidět geniální herectví Oldřicha Kaisera, je Svěrákova komedie Pět švestek, která jde do kin na konci května.

Oldřich Kaiser s parťákem Jiřím Lábusem ve hře Žena za pultem. FOTO: Veronika Šimková, ČTK

Oldřich Kaiser a Dáša Vokatá na premiéře dokumentu Tady Havel. FOTO: Tomáš Zezulka, ČTK

Oldřich Kaiser při přebírání ceny Audiokniha roku. FOTO: Kateřina Šulová, ČTK

Divadlo jako laboratoř

Ačkoli široká veřejnost Kaisera zná hlavně z televize a filmu, divadlo bylo vždy jeho skutečným útočištěm. Ve Studiu Ypsilon vytvořil řadu výrazných rolí — například v inscenacích Sebevrah nebo Matěj Poctivý. Později působil i v Činohře Národního divadla a v Divadle Kalich či Divadle bez zábradlí.

Na jevišti byl pověstný tím, že nikdy neopakoval repliku úplně stejně. Kolegové často vzpomínají, že jeho improvizace dokázaly rozbít rytmus představení — někdy geniálně, jindy nebezpečně. Právě tato nevyzpytatelnost ale vytvářela jeho zvláštní magnetismus.

Bouřlivý život a návraty

Stejně výrazný jako jeho talent byl i osobní život. Dlouhá léta bojoval s alkoholem, což ovlivnilo jeho kariéru i vztahy. Média opakovaně psala o problémech během představení nebo natáčení. Kaiser ale nikdy nevystupoval jako člověk, který by chtěl vlastní démony veřejně vysvětlovat nebo omlouvat.

Od roku 1980 byl ženatý s herečkou Naďou Konvalinkovou, s níž má dceru Karolínu. Manželství skončilo po pětadvaceti letech. Později se jeho partnerkou stala písničkářka Dáša Vokatá, kterou si v roce 2020 vzal. V roce 2019 prodělal infarkt, po němž výrazně omezil pracovní tempo. Přesto se znovu vrátil před kameru i na divadelní scénu.

Od herectví a od lidí utíká Oldřich Kaiser za brouky. Se svým kamarádem, neurochirurgem Vladimírem Benešem jezdí do exotických zemí, kde hledají poklady z hmyzí říše.

Herec, který zestárl do velké role

Na Oldřichu Kaiserovi je pozoruhodné, že s věkem neztratil sílu, ale naopak ji proměnil. Z komika, který kdysi bavil národ absurdními skeči, se stal herec tichých gest a melancholie. Dnes působí dojmem člověka, který už nepotřebuje být za každou cenu vidět — a právě proto je možná silnější než kdy dřív.

Kaiser nikdy nebyl typem uhlazené celebrity. Vždycky působil trochu rozbitě, trochu nepřítomně a trochu nebezpečně. Možná právě proto dokázal zahrát obyčejného člověka přesněji než mnozí techničtější herci. Jeho postavy totiž nikdy nebyly jen rolemi. Nesly v sobě cosi z jeho vlastního života — humor, smutek, ironii i chaos.

A právě proto zůstává Oldřich Kaiser i v sedmdesáti jednou z nejvýraznějších osobností českého herectví.