O svůj chrup jsem vždy dbala, zejména proto, že nebyl nejpevnější, takže jsem u zubaře bývala častým hostem. Jednou jsem měla větší problém se stoličkou, bylo nutné ji dlouho léčit a nakonec jsem dostala korunku. Stalo se tak v pátek dopoledne, odpoledne jsme odjížděli na chalupu vzdálenou 150 km od domova. Už jsme se těšili, jak si užijeme víkend. Čekala nás práce na zahradě, menší výlety po okolí a setkání s přáteli u sklenky dobrého vína.
Rychle jsem odpoledne sbalila věci a vyjeli jsme. Zub mě trochu bolel, ale říkala jsem si, že je to nezvyk z korunky. Odpoledne jsem uklízela skalku a snažila se na zub zapomenout. Bolel a bolel stále víc a víc. Vzala jsem si prášek a utěšovala se, že hned v pondělí ráno zajdu ke svému zubaři. Večer jsem si vzala opět prášek proti bolesti a pokoušela se usnout. Zabral jen na chvíli. Ráno se nic nezměnilo, řešil to zase prášek, večer dva. V neděli jsme hned ráno začali balit a chystali se na zpáteční cestu domů, lépe řečeno na pohotovost. I když jsem to původně chtěla vydržet do pondělí, protože jsem se bála cizího doktora na pohotovosti, nebylo zbytí.
Když jsme tam dorazili, zjistila jsem ke svému zděšení, že má službu velmi mladá, drobná doktorka. Vysvětlila jsem jí své martýrium a sdělila jí počet snědených prášků. Řekla, že mi musí zub vytrhnout, ale bez injekce, kvůli těm snědeným pilulkám. Neprotestovala jsem, bylo mi to už jedno. Bolest byla strašná, takže hůř snad už být nemohlo.
Vzala kleště a – zub se utrhl, protože to byla jen skořápka.“ Budu muset kořeny odvrtat“, řekla. To už jsem slyšela jen zdáli. Kupodivu, po skončeném „mučení“ se mi výrazně ulevilo. Nemohla jsem ale vstát ze zubařského křesla, sestra mi omývala čelo mokrým ubrouskem, než jsem se vzpamatovala a mohla se opatrně zvednout. Přišla jsem do čekárny, kde čekal manžel a ten se zeptal: “Prosím tě, cos tam dělala takovou dobu?“
