"Řežem dříví na polínka, ať z nás má radost maminka." Nic takového. Pomyslné přirovnání mně přineslo pot na čelo a dobrý pocit, že na Vysokou školu nastupuji s kapsou, ve které nebyly jenom drobné.
Tak s tím rodinným krbem jsem to trochu přehnal. Rodina jsme byli, protože narozený syn se měl čile k světu, ale žili jsme společně s tchánem, tchyní a švagrem, který se "požeňoval" a určitě mu v hlavě strašila myšlenka, kdy konečně vypadneme. Dělali jsme, že to nevnímáme, a pilně se věnovali synovi a v rámci možností i sami sobě. Kočárek z nefalšovaného, leč loupaného proutí v béžové barvě s košatinou byl za nějakých 250 Kčs, sada čtyřiceti bavlněných plenek za 120 Kčs, no a však to znáte: peřinka, povijan, dupačky, gryndák, cumel se sklínkou a druhý jako šidítko. A prát a prát. A tak jsme příbuzným vypálili rybník a koupili si z úspor pračku. Byla v rodině první opravdicky vyrobená v Romo Fulnek. Vrčela, jako by se jí práce s prádlem nelíbíla, a při odstřeďování nadávala ještě víc, někdy se dala i na útěk.
Manželka vydělávala kolem osmi set čistého a já se poohlížel po nějaké brigádě, která by přinesla záplatu na díru v kapse, kterou způsobil nákup pračky. A podařilo se. Cihelna v Žopích potřebovala brigádníky, kteří by přes léto nahradili pracovníky, již si užívali dvou nebo třítýdenní dovolenou vesměs prací na zahrádce, ale i na rekreaci ROH. Stal jsem se tedy brigádníkem a díky tomu se můžete alespoň v kostce dovědět, jak se vyráběla tenkrát cihla.
Na počátku byl hliník, místo, kde bagr, pojíždějící po kolejích, ukusoval ze stráně, kam až dosáhl, cihlářskou hlínu a vršil ji na vozíky, které na vedlejší koleji popotahovala mašinka, která správně smrděla po naftě, a co se rychlosti týče, moc si nezadala se šnekem. Plné vozíky přetáhla před lisovnu, kde se odpojily a pokračovaly nad lis do míchačky pomocí tažného lana. Mašinka odsupěla se sadou prázdných vozíků zpět k bagru.
Tam já ovšem nezačal. Poslali mne nad pece, kde byla teplota kolem padesáti Celsiů. Tímto prostorem procházel nekonečný kapsový výtah a na každé kapse ležela čerstvě vylisovaná cihla. Stál jsem mezi dvěma regály, do každého vešla tisícovka cihel, z kapes jsem je vytahoval a rovnal do regálů.
Pás běžel nepřetržitě půl hodiny a pak byla pětiminutová přestávka. Po půl dni jsem měl chutˇs tím praštit, protože pracovní prostředí bylo katastrofální: vedro, prach a pohůnek, který chrlil nepřetržitě surové cihly. Neudělal jsem to, udělali to za mne druzí, kteří nastoupili se mnou.
Na konci dne jsem měl za sebou šest tisíc uložených suráků, za tisícovku byla mzda 5 Kčs. I těch třicet korun mě hřálo natolik, že jsem týden vydržel, a pak přišel mistr, poklepal mně na rameno a řekl, že jsem vytrvalý a má pro mne jinou práci. Jestli bych si troufl jezdit s mašinkou pod těžebním bagrem. Nějak se asi dozvěděl, že jsem vystudovaný průmyslovák, a to mně dalo nálepku, že jsem k takové práci kvalifikovaný. Samozřejmě jsem hned přikývl a druhý den už poslouchal bagristu, co a jak. Tři týdny jsem pendloval od hliníku k lisu a denní mzda se některé dny šplhala až ke stokoruně. Navíc mě použil bagrista ke zvlášť placené práci. Když totiž odbagroval stěnu po celé délce až kam dosáhl, bylo třeba přeložit koleje o dva metry blíže k ní. A to jsme s bagristou dělali navíc tak, že jsme koleje přemísťovali pomocí železných sochorů.
Nakonec jsme litovali oba. Já, že musím odejít a nastoupit na Vysokou školu zemědělskou v Praze, a on, že přišel o dobrého parťáka. Alespoň to tvrdil.
Chtěl jsem donést polínko a donesl poleno. Tento výdělek se stal finančním základem pro studium na škole, která už mne očekávala.
