Lyžování, které, jak račte vědět z počátků mého vyprávění, jsem v oné prehistorické podobě okusil už ve svých dětských letech, mě opět oslovilo už na průmyslovce, ale plnou vahou na mne dopadlo až na vysoké škole.
Budete se divit, ale i na vysoké škole jsme měli tělocvik, a ne tak ledajaký. Sportům a tělesné kondici nás učil pan profesor Žižka, nadšený Sokol, všestranný sportovec, a když Sokolům ustřihli křídla, pan profesor všechny svoje zkušenosti přenesl do organizace spartakiád, kde byl na vrcholu mezi odbornými pracovníky a byl vidět i na velitelském můstku. Jednou týdně, chceš nechceš, jsme obuli cvičky a červené trenýrky (nejprodávanější) a mučili svá těla za patřičného dohledu pana profesora, který závěrem povolil uzdu a nechal nás vyblbnout zejména při košíkové nebo jiném kolektivním sportu, který se vešel v zimě do tělocvičny a v létě na plácek u sportovní haly.
O lyžování už jsme cosi věděli. Jedni více, druzí méně. Teorii nám vtloukali do hlavy měsíc před tímto výcvikem. A tak se vytvořila čtyři družstva podle zkušeností, které kdo měl. Praktické naplnění pojmů jako kročné a modifikované oblouky, oblouk v pluhu v dynamické formě provedení, oblouk z přívratu vyšší lyží a střední kročný oblouk provázel v našem, čtvrtém a nejméně vyspělém družstvu ne sice pláč, ale rozhodně skřípění zubů.
Úsek stráně, kterou jsme používali, se brzy změnil v plochu, posetou tu menšími, onde většími důlky ve tvaru lavoru nebo brázdami, jež snesly srovnání s polem, které navštivilo stádo divokých prasat. Nicméně jsme se cosi naučili, vždyť jsme celý týden každé dopoledne oblouky trénovali, a tak byl zápočet na dosah ruky. Stačilo ještě tentýž týden odpoledne cvičit střídavý běh dvoudobý a souběžný běh jednoduchý. Největší utrpení tato disciplina způsobovala silnějším kuřákům, z nichž už po deseti minutách běhu začaly vypadávat cigarety.
Společenské vyžití po večerech nijak nevybočovala z normálu. "Komu karty v ruce šustí, toho pánbu neopustí," pravil Hájek, řečený Táta, a přikyvoval Kos, řečený Špaček. Tak jsem se k nim přidal a večer co večer jsme licitovali u maryáše, a když ostatní spustili Studentskou halenku nebo Niagáru při kytaře, pomohli jsme druhým hlasem, ten první byl nutný k onomu licitování. Občas se někdo urval a koupil láhev Rumunského bílého, litr za 13 Kčs, a pak následovaly skryté zásoby, které se dosud nepodařilo odhalit v batozích Slováků a Moraváků. A to pak šly písničky pěkně od huby.
A pak se objevil. Rozesmátý, v sepraných teplácích a s rudými skvrnami na krku. "Chlapci, nemože mně volakto požíčat to oné na ten oný, šak vietě čo?" Dočista nás šokoval. "Kdes byl, ty vole. Hledáme tě už půl hodiny a málem jsme zburcovali Horáky." S nevinným pohledem se přiznal bez mučení. "Tak pokojská Marienka má izbičku len kúsok od kuchyně, stačilo zaklopať." Vrhli jsme se na něj jako vlci na mastnou kost, a než se nadál, byl v závěji, jen hlava mu čouhala. "Somári. A kto mně teda požíčá ten prezervatív?" Tonda Pavelec šáhl do peněženky a vyndal kulatou krabičku, celou ve "zlatě". Dar okomentoval: "Tu máš a nemusíš ho blbče vracet, nech si ho na památku."
