Po málo letech odpracovaných už ve starobě navíc jsem si šel požádat o navýšení, na ČSSZ. Nepovažoval jsem to za nic složitého, bylo to v dosahu pražské MHD, navíc přímo v naší ulici, mými čtenářkami řečené ulice hrůzy! Vše bylo ale úplně jinak.
Poctivě jsem si sedl a v pořadí čekajících, na mé vyzvání. Kde se vzala tu se vzala, přiběhla mladopenzistka Bezzubá a předběhla mě. Okřikl jsem ji. Vymluvila se tím, že si frontu odseděla na tamním záchodě. Namítl jsem, že i já jsem dnes seděl na záchodě a nepředbíhám. Vedle sedící důchodce mě předčil tím, že on už seděl na záchodě dnes třikrát a také nepředbíhá!
Nedala se odradit a drze usedla před mladou úřednici. Dožadovala se vyplácení měsíční penze za celoživotní nepracování. Obě ženy se hlasitě hádaly, málem začala téci krev! Nemohly se dohodnout, tak musela žádající a úřednice telefonovat na vyšší místa. Padala slova jako přísahám při Bohu všemohoucímu, pošlu na vás prokurátora! S tím se rozešly, bez výsledku.
Došla řada i na mě, byl jsem po padesáti odpracovaných letech snadný klient. Naději jsem měl pěknou, v červnu mi navýší penzi, i zpětně.
V očekávání blažené budoucnosti jsem došel na tramvajovou stanici s tím, že popojedu jednu stanici až domů.
V lednovém sněžícím dni jel kolem mě náklaďák s čerstvými vánočními stromky. Jeden mu vylétl a mířil přímo na mě. Sotva jsem uskočil a teprve v bytě se těšil na to letní finanční vylepšení.
Tedy, dožiji-li ho, v drsné Praze.
