Dnes jsem vařila uzenou polívku a vzpomněla jsem si na to, jak jsem ji vařila před mnoha lety. Tehdy jsem krájela uzené maso ze šrutky uzeného masa, na které byl na zavěšení špagátek. Manžel mi sem tam pod rukama kostičky masa ujídal. Počkej si na polívku bude za chvilku. On mi na to řekl: Nezapomeň tam dát i ten špagátek. Dokrájela jsem maso a když tam chtěl ten špagátek tak jsem ho do polévky taky hodila. Bylo mi to sice divné, ale myslela jsem si, že když byl svobodný, tak mu maminka tuto polívku takhle vařívala...
Výtvor jsem zahustila poctivě kroupami a zavolala manžela k jídlu. Nabrala jsem mu pořádnou misku husté polévky a podala lžíci. Půjdeš si umýt ruce ne? říkám mu, když se přímo z pole hrnul k jídlu. Byl hladový, tak polívku přímo hltal. Najednou se rozkašlal, praštil lžící o stůl a mezi kašlem a taháním špagátu z pusy řval: co to tam je? Držel v ruce kus špagátu a nedůvěřivě se díval na rozvařené něco, co špagátek připomínalo, a na mě. No to je asi ten špagátek ze šrutky uzeného masa, hlesla jsem. Cožžééé??? Jaký špagátek!!!
No vždyť jsi mi přeci říkal, že nemám zapomenout dát do polívky i ten špagátek. Ještě jsi podotknul, že je nasáklý mastným a voní uzeným… Povzdechl si, to byl přece žert... Pak už nehltal, přebíral lžící každou kroupu a zkoumal každý kousek uzeného. Otočená k němu zády jsem potlačovala smích až jsem se neudržela a smála se nahlas. Pak to nevydržel ani on a vyprskl smíchy taky. Tehdy tu polívku nedojedl. Večer se mě ptal, co jsem s tou polívkou udělala. No nic, je na plotně odpověděla jsem. Tak mi tedy naber, ale prosím bez špagátku.
Od těch dob se u nás polívce z uzeného masa říká špagátková. Pokaždé, když ji dávám na stůl, tak se manžel vždy ptá, jestli je vařená bez špagátku.
