Začátkem osmdesátých let minulého století, konečně po několikaletých žádostech ve třech různých okresech, kde jsme postupně bydleli, jsme s manželkou celkem nečekaně obdrželi na cestu do kapitalistické ciziny devizový příslib na čtyři dny. Rozhodnutí padlo pro návštěvu sousedního Rakouska. Před odjezdem mi byl v zaměstnání doručen dotazník týkající se cesty do kapitalistické ciziny a pobytu v ní, který bylo nutno po návratu vyplnit a do pěti dnů odevzdat. Kromě něj se mi dostalo i poučení, jak se v kapitalistické cizině chovat, čeho se vyvarovat.
Shodou okolností se o něco dříve vrátila moje kolegyně Marta ze Švýcarska a měla pochopitelně stejný dotazník k odevzdání. Spolu jsme do něj nahlédli, byl formulován tak, že se dalo prakticky odpovídat jednoduše buď ano nebo ne. Kolegyně, poněvadž byla v kapitalistické cizině o něco dříve, tedy dotazník též o něco dříve odevzdala a při jeho vyplňování postupovala tak jak bylo naznačeno. Tedy velmi stručně. Tím ovšem, aniž by to předem tušila, přispěla k mému poučení, jak při této činnosti postupovat. Šéf si ji totiž krátce nato pozval na kobereček, neboť on na něm byl též, a to o patro výš u kádrováků. Bylo mu vysvětleno, že jestliže soudružka, která tento dotazník vyplňovala, bude k tak důležitému a zásadnímu dokumentu přistupovat způsobem jakým přistupovala, že by už také nemusela nikdy nikam vycestovat a on jako vedoucí pracovník ji měl také řádně poučit nejen o tom, jak se má v kapitalistické cizině chovat, ale také o tom, že musí o své cestě podat podrobnou zprávu. Odpovědi typu ano – ne, jsou naprosto nedostačující.
Kolegyně se mi s těmi svými nastalými problémy svěřila a ač jsem se již chystal při vyplňování dotazníku postupovat podobně jako ona, zvolil jsem tedy úplně jinou taktiku. Taktiku rozvláčných obecných informací. Zásadně na každou uvedenou otázku odpovídat dlouhými, i když vlastně nic neříkajícími větami. Žádné ano či ne. K tomu mi mimo jiné posloužil na větším stole rozložený turistický průvodce po Rakousku. Několik pasáží z něj se dalo doslova opsat, včetně slohů, v nichž byly některé budovy ve Vídni postaveny, názvů ulic, popisů muzeí a jelikož to byl socialistický průvodce, nechybělo několik pasáží o postavení a strádání dělnické třídy v rakouské společnosti. Zvlášť jsem pak zdůraznil, že jsem se v Rakousku osobně nesetkal s žádným z českých emigrantů ani s někým, kdo by mě přemlouval k emigraci, i když jsme se večer před odjezdem domů loučili v emigrantské české hospodě Hubertus Eck na Grangasse 1 „U Beneša jak u maminky“. Někteří ze štamgastů, převážně právě českých emigrantů, se nás ptali, jestli se druhý den budeme opravdu vracet za ostnaté dráty, nevěřícně kroutili hlavami a dívali se na nás, jako bychom byli padlí na hlavu a já si tak v té chvíli téměř připadal. Háček byl tenkrát bohužel ale v tom, že jsme mohli vycestovat pouze sami dva se ženou a dítě museli nechat doma.
Takto důkladně vyplněný dotazník jsem v určeném čase odevzdal. Šéf jej po pročtení postoupil na patřičná místa a tentokrát byl pochválen. Tak nějak měl vypadat řádně vyplněný dotazník o pobytu v kapitalistické cizině! Možná i proto, že samotný formulář nedostačoval a měl navíc přílohu tří stran. Prémie za ten výkon sice větší nebyly, ale zůstala naděje, budu-li ještě někdy žádat o cestu do kapitalistické ciziny, že můžu počítat s doporučením.
