Houbaření je naše vášeň, naše láska, náš sport, protože terény, ve kterých houby hledáme, jsou někdy opravdu náročné a výsledek je skoro vždycky nejistý. To jsme si s dcerou vyzkoušely v úterý 12.9.. Hledaly jsme nová naleziště, tak jsem se poptala v práci a na radu jedné paní jsme zkusily loviště nad Tašovem. To je malá vesnice kousek od Ústí nad Labem. Nebudu vás napínat. Žádná rovinka se nekonala. Naopak, přes 500 m vysoký kopec, zvaný Zadní vrch, mě stál hodně sil. Sumasumárum jsme měly asi 7 hub, bolestivá kuří oka a hlad. Radost mi udělala až nedaleká vyhlídka do kraje.
Je středa 13.9. a my se opět chystáme na houby. Tentokrát do Starých Splavů. Ty jsme si daly za tu hrůzu z předchozího dne jako odměnu. Brzké vstávání nesnáším, ale když jde o houby, tak to překousnu. Vyrazily jsme po sedmé hodině, cesta normální, občas divné podnebí, ale po osmé hodině jsme zdárně dojely na naše oblíbené místo. Slunce svítilo, Mácháč už byl zase jaksepatří plný, tak jsme vyrazily . Zase to nebudu zbytečně protahovat. Houby se nám opět někam schovaly, potvory. Nejen, že jsme po několikahodinovém pátrání neměly ony plné košíky, ale začalo pršet, fičel vítr jako na Floridě a moje nová jednorázová pláštěnka mi byla na dvě věci. Na nic a na to druhé.
Ale nechci našemu lesu křivdit. Půl malé přepravky, viz foto, nebylo zase až tak špatné. Pravda, loni jsme zažily lepší časy. Ono se ale říká, že nemusí pršet, hlavně, když kape. No, z nebe to zrovna moc nekapalo, z nebe se to lilo. A abych nezapomněla, klobáska z Jestřebí, kde si ji vždycky kupuju, neměla chybu. Tak všem houbařům lovu zdar.
