Nedávno "kolovala po netu“ anekdota. Být mámou je super. Ráno vstaneš, uvaříš si kávu, večer si sedneš a vypiješ si ji. Je to životní etapa, kdy chvilek pro sebe je jako šafránu.
V životě jsou ale různá období, kdy čas věnovaný pouze sobě má jiný rozměr.
Před lety, kdy jsme byli ještě mladí, chodila kolem našeho domu jedna stará paní. Pozorovala, jak děláme na zahradě, a občas s námi dala řeč. Jednou se zastavila na delší dobu. "Tak zemřela Fanka“, povídá. Byla to její poslední žijící kamarádka. Ona sama měla na zádech téměř devět křížků a jen tak mezi řečí nám sdělila, že teď už tady na tom světě nikoho nemá. Číst nemůže, televize jí také nedělá dobře na oči a příbuzní, kteří by za ní přijet mohli, jsou na hony daleko. Od té doby nás začala navštěvovat pravidelně. Vždy, když přišla, podali jsme jí židli (nic jiného nechtěla) a mlčky nás pozorovala, jak okopáváme nebo sázíme. Po hodině koukání se zvedla, rozloučila se a odešla do svého tichého soukromí. V její přítomnosti jsem si uvědomovala, že není smutné nemít chvíle pro sebe. Smutné je, mít je pro sebe všechny.
Uteklo to. Už nejsem mladá (jen duchem – doufám), čas dělím mezi domácí práce, vnoučata, cestování, toulky s přáteli, zapisování svých filozofických úvah a modlím se (obrazně řečeno, protože mě to nikdo nenaučil), abych co nejdéle měla kolem sebe ten "fofr“ a vytíženost. Abych času pro sebe měla tak akorát. Aby co nejdéle platilo – jak můžu mít čas, když jsem důchodce!
