Když mne v šesti letech lákal slušně působící chlap na čokoládu, naivně jsem se na něj culila. Klopila jsem oči studem v touze pochutnat si na zřejmě tuzexové ňamince, se kterou si chlapík s mazaností lstivého lišáka pohrával. Už bych mu byla na dosah, když mi v uších zacinkala slova maminky „Janičko, od nikoho cizího nic neber, ani sladkosti, hračky, ani peníze. To je nebezpečný člověk, ihned utíkej!!!“ Tehdy jsem prchla. To bylo poprvé, kdy jsem pochopila slova „osobní nebezpečí“. Uteklo pár let. Ve sklepě paneláku mne přepadl chlap a začal škrtit. Tehdy jsem na místě pochopila slovo „bezmoc“. Fiskule mého jekotu chlápka s vizáží Ficka naštěstí odzbrojila a výsledkem bylo, že nenávratně zmizel, avšak po této události vozím za sebou káru s panickým strachem ze všech sklepních prostor. A v každém chlapovi s podobou Ficka vidím potenciálního vraha.
Jelikož patřím ke vzorku žen, co např. při požáru ve vedlejším domě ječí z okna „hoří“, namísto toho, abych vytočila na telefonu 150ku, rozhodla jsem se posílit svou nevyvinutou duchapřítomnost obranným sprejem. Obstarat si nůž nebo pistoli by nebylo moudré, vzhledem k tomu, jak jsem zbrklá, zadělala bych si na vlastní sebevraždu. „Sprej je správná volba“, podpořil mne partner. „Stále na sebe cosi šploucháš, to zvládneš.“, s mrknutím oka dovětil. „Zítra nějaký vybereme v armyšopu!“
V domečku, v malé pracovně, jsme společně vybalili nově koupený pepřák. Přečetli si pozorně návod, nebylo nic, co bychom nepochopili. „Holka, moje, nebudu klidný, dokud Tě neprověřím, jak tu věcičku obsluhuješ.“ Nemusela jsem se nechat přemlouvat, protože i já mám ráda jistotu. Dobře natrénováno, znamená téměř vítězství, že ano? „Tak jooo“, přitakávám, „však nebudu fíkat, jen abych si uvědomila ten grif, jak sprej vytáhnout z kapsy nebo z kabelky“, přesvědčuji nás oba, že se nic nemůže stát. Dali jsme se do nácviku.
Židli jsem pasovala do funkce agresora. Postavila jsem se zády k ní a koukala oknem na dvě hašteřící straky pod tůjemi. „Plesk!!!“, zatleskal partner. Mrštně jsem se otočila, popadla sprej z kapsy, zamířila ….pif, pif……….a s provinilým šklebem zkoprněla. „Ono to šplíchlo?!“, chtěla jsem dětsky přiznat, ale to už se rozjela chemická reakce megarozpínavého plynu. Šíleně jsem se dusivě rozkašlala, až mne natahovalo do zvracení. S ozvěnou se přidal partner. Ronili jsme u toho slzy jako lvíci Clerensové. Posunky jsme se dorozumívali ve vzájemné tlačenici u dveřního průchodu, abychom co nejrychleji vypadli ze zamořené místnosti. Lapali jsme po kyslíku. Vyvalili jsme se do chodby, kde však kyslíku též nebyla ani molekula. Poloslepí a ovládáni křečemi z dusivě dráždivého suchého kašle jsme vystartovali do další chodby, v slzách a s nudlemi u nosu pak packali po schodech do druhého patra v naději, že rozpínavost plynu předhoníme. No, nic moc, ale přece jenom k nadechnutí to už bylo. Oba jsme se chtěli smát, avšak kašel nám jen pitvořil rozmáčené obličeje od řinoucích se slz ze zarudlých očí. Smykem jsme vlítli do ložnice. Zabouchnuté dveře jen tak tak neodhodily svůj skleněný šat. Ochromeni jsme otevřeli okno dokořán a s obličeji zabořenými do sítě na komáry jsme nasávali svěží vzduch. Ještě v setrvačnosti jsme si párkrát škytli a zavlnili se při tom jako hadroví panáci. Následně jsme vyčerpaně sedli na postel, koukali na sebe a řehtali se smíchy jako blázni do dalších, ale už jen veselých slz.
Nuže nácvik proběhl řádně do posledního puntíku. Fungování pepřáku bylo ověřeno. Komická proveditelnost nácviku si také nepřišla zkrátka. Jsem tedy vyzbrojena a vycvičena. Tím bych to uzavřela, protože nechci ani domyslet, jaké by mohlo nastat divadlo, pokud by došlo ke skutečné verzi sebeobranné akce.
