Narodila jsem se v poválečné době ve vesničce na Drahanské vrchovině - tehdy to byl kraj lesů, kamení a bídy. A tehdy byla bída úplně o všechno - hlavně o tu vodu.
Moji rodiče měli větší hospodářství, kde bylo zapotřebí vody velmi mnoho. Ano, měli i dvě studny, které ovšem byly velmi často bez vody.
A tak nezbývalo nic jiného než vozit vodu pro zvířata z blízkého rybníčku a na vaření se nosila vědra vody buď na dřevěných vážkách na ramenou nebo jsme ji vozili na voziku ve velikých nádobách od vzdálenější obecní studny.
A jak jsme napřed prali - pochopitelně jen na valše, později byla už i pračka a prádlo jsem už jako větší vozila na trakaři k blízkému rybníčku s vodou a tam se všechno máchalo...
Na koupání jednou za týden v plechové vaně se musela nejdříve nanosit voda do velkého kotle a pod ním zatopit - aby se ohřála.
Sobotní koupání vypadalo tak, že se v jedné vodě vystřídali všichni od nejmladšího po nejstaršího - přežili jsme to všichni ve zdraví * - bylo nás v naší rodině v dětství celkem šest...
V zimě jsme na saních vozili často veliké kusy namrzlého sněhu a na plotně ho rozpouštěli v obrovských nádobách - takto získaná voda se nosila postupně do žlabů všem zvířatům ustájených ve chlévech...
Pět roků jsem studovala na internátních školách a tam jsem poprve viděla téct vodu ve sprchách a to byl pro mne tak obrovský zážítek, že jsem se do umývárky chodila sprchovat každé ráno a každý večer - doma jsem v té době něco takového ještě neznala...
V šedesátých letech se ve vesnici postavil hydroglobus - věžový vodojem - kterým se přiváděla voda do všech objektů tehdy zemědělského družstva a postupně se celá vesnice dočkala vodovodu a tím byl dlouhodobý problém s nedostatkem vody vyřešen...
Když jsem se přestěhovala v roce 1970 s rodinou do města, tak nám také i zde občas netekla voda, bydleli jsme dost vysoko, takže jsem často musela chodit s kbelíky do dolní části ulice, kde byla v jedné domácnosti studna. Postupně jsme se naučili vždy v noci napustit nějakou zásobu vody, takže jsme vlastně byli stále vedeni k šetření vodou - později byl problém s vodou v našem městě také vyřešen.
A když teď přišla suchá léta, tak už se naučili šetřit vodou i mnozí další...
Nedávno jsem byla s vnoučkem na borůvkách u jejich vesničky a pak jsem šla asi 5 kilometrů už sama lesem domů. Vždy mám s sebou na cestu nějakou zásobu vody. Tentokrát jsem si vzala menší láhev, protože jsem věděla, že na konci lesní cesty je nádrž, která má dobrou vodu - chodívala jsem tam pro vodu, když jsem měla malé děti - byla totiž vhodná i pro kojence. Takže jsem v horkém dni došla až tam a zkusila si napustit čerstvou vodu - ale bohužel nic neteklo. V blízkém potoce jsem si jen umyla ruce a měla jsem před sebou ještě dost veliký kus cesty do kopce ke svému domovu. V duchu jsem si myslela - musím to nějak bez vody přežít.
Šla jsem už ke konci jako mátoha, byla jsem úplně dehydrovaná, nasbírané borůvky jsem ale jíst nechtěla, a tak mne napadla spásná myšlenka - utrhnout si u cesty nějaké léčivé bylinky a alespoň tak se jejich žvýkáním trochu osvěžit...
Skutečně jsem došla domů tak, tak - na pokraji sil - doma se ihned napila vody a dala jsem si studenou sprchu i na vlasy a musela jsem si chvíli lehnout a v duchu poděkovat nebesům, že jsem někde po cestě nezkolabovala.
Ano, voda je to, co nám dává život, a my si jí musíme moc a moc vážit.
Voda je důležitější, než si myslíme, je určitě dražší než drahokam...*
"Až zemře poslední strom, až poslední řeka bude otrávená a poslední ryba bude chycená - potom si uvědomíme, že peněz se skutečně nenajíme..."
PS. Na úvodním obrázku ukazuji vodu v Borové u Poličky, kde jsem byla ve 13 letech poprvé na prázdninách a jela se svými bratranci na plechové vaně na potůčku, který jim tehdy protékal zahradou - byl to pro mne skutečně neobyčejný zážitek...
