Přiznávám, že tatínkovy protiargumenty mi připadaly naprosto chabé: „Ale, Martínku, vždyť už toho máš doma hodně. Máš přece tyranosaura, stegosaura, velociraptora, nemůžeš chtít všechno, co vidíš.“ Měl jsem sto chutí čapnout toho chlapa za límec, zatřást s ním a důrazně ho upozornit, že Martínek neřekl „chci“, nýbrž „potřebuju“. A v tom je setsakra rozdíl, to přece zcela mění situaci.
My dospěláci děláme velkou chybu, když podceňujeme, nebo dokonce přehlížíme význam slov, která děti vypouštějí. Když to považujeme jen za žvatlání někoho, kdo ještě nerozumí světu. Věřte, že ti mrňousové svýmu světu rozumějí velmi dobře. Pamatuju, jak jsme kdysi s dcerou Adélkou snídali – bylo jí tenkrát asi šest – a oba jsme najednou sáhli po stejném chlebu s máslem. Oba jsme ucukli, ona se na mě podívala Sokratovským pohledem a řekla: „Tati, vem si ten chlebík, co jsem já, já nejsem nic, já jsem jenom dítě.“ Krve by se tenkrát ve mně nedořezal. Vyprávěl jsem to v práci a kolega Zbyněk, kterej měl stejně starou holku, zareagoval: „Kamaráde, mě to nepřekvapuje. Víš, co já dělám nejradši? Kdykoliv je to možný, vezmu Anežku a vypadneme z baráku klidně na celej den nebo třeba i na dýl. Sami dva. To bys nevěřil, co všechno probereme a prokecáme, člověče, já kolikrát nestačím čumět jak je moudrá a jak jí to logicky pálí.“
Před pár lety jsem pro jistej sportovní klub vedl dětskou volejbalovou přípravku. Po kažým tréninku jsme s prckama měli takzvanou schůzi, kde jsme mluvili o tom, co jsme se dneska naučili, jak se jim to líbilo, co budeme dělat příště a tak vůbec. Vždycky ostošest diskutovali a byla s nima sranda. Vzpomínám třeba, že jednou jsem jim vyčítal, že tentokrát hodně zlobili: „Dámy a pánové, musíte mě poslouchat, protože jsem trenér a taky proto, že vás všechny přeperu!“ Přihlásil se Daníček a doplnil: „a taky ploto, že jsi stlašně stalej dědeček a mohl bys mít infalkt.“
Někdy nám dospělým dokonce dětičky kvalitně poradí i ve vážné situaci. Známej mi vyprávěl, jak jeli na kanoích Dunajskou deltu a chytla je bouřka. Vlny s nimi házely, ale oni na sebe z lodi na loď hulákali, že to hrdinsky zkusej projet. Pak prej ale sedmiletej syn jednoho z nich zařval „jeďte ke břehu, blbci!“ a všichni rázem pochopili, že to je jedinej rozumnej názor.
Já prostě na dětičky dám, respektuju jejich vidění světa, pečlivě poslouchám jejich diskusní příspěvky. A všem dospělákům to doporučuju. Nechovejte se jako moje teta Dáša, která byla učitelkou v mateřské školce a pyšnila se tím, že dokáže současně mluvit s pěti haranty najednou, protože se naučila vnímat je metodou „jedním uchem tam, druhým uchem ven“. Podle mě se tím připravila o spoustu zajímavých informací a moudrých rad. Napadá mě, jestli by dokonce nebylo vhodné, aby každej poslanec, senátor či jinej veřejnej činitel měl povinně alespoň jednoho dětského poradce.
Na závěr odstrašující příklad dospělácké ignorance, který jsem včera zažil v naší ulici. Na chodníku stál klouček se spuštěnými kaťaty a čůral mezi auta. Nadšeně křičel: „Jéé, tatíí, mamíí, koukejte, čůránky tečou úplně pod to červený autóó.“ Jeho rodiče ale netečně postávali opodál a zrovna se dohadovali, jestli stihnou vyzvednout ty kabáty z čistírny ještě dnes, nebo to nechaj až na pondělí. Bylo mi toho kluka líto, zůstal se svou aktuálně nejdůležitější událostí sám. Neměl v tu chvíli nikoho, s kým by se podělil o výsledek svého pozorování. Pokusil jsem se alespoň trochu mu ulehčit v jeho opuštěnosti. Na okamžik jsem se zastavil a řekl: „No jóó, máš pravdu, všechno to teče pod ten auťák. To je dobý, viď.“ Rodiče se zrovna dohodli, že čistírnu nechaj na pondělek a já jsem sklidil kloučkův vděčnej pohled.
