On nosí skutečně tradiční modely, takový ty s tkaničkama dole na nohavicích. Jsou to snad ještě exempláře z produkce ctihodné pletařské firmy Gustav Jäger&Sohn v Schönbüchelu neboli Krásném Buku (dnes součást města Krásná Lípa na okrese Děčín). Je na ně pyšnej, říkává: „Prdelka a ostatní atributy jsou pěkně v teploučku, co víc chtít!“ Veškeré nové modely oteplovacího pánského prádla nakvašeně odmítá slovy „neučte starýho psa novejm kouskům!“
Správně, jsme staří psi a máme své staré kousky. Na rozdíl od mladých psů, kteří mají své nové. Kde vůbec je hranice mezi mladým a starým psem? Pamatuju, že když mi bylo sedmnáct, připadali mi už pěta-šestadvacátníci staří, vodkecaní, neperspektivní. Kamarádka Zuzana, která učila na střední škole, nám vykládala, jak její studenti rozdělujou profesorskej sbor podle věku. Nad třicet je to „stará větev“, nad čtyřicet „rakváč“, nad padesát „Olšana“ (podle známého pražského hřbitova). S partou bývalých spoluhráčů jsme si před pár lety zajeli vzpomínkově plácnout volejbal na veleslavný turnaj do Dřevěnice. Na turnajovou soupisku jsme se sice nechali zapsat jako The Wild Seniors, ale diváci nás zásadně povzbuzovali skandováním „zombíci, do toho!“ Přítel Vilda, který si každý ráno chodí pro zdraví zaběhat do parku, zase zažil, jak na něj dva mladíčci z lavičky křičeli „ Opatrně, starej pane, ať vám nevypadne parte!“
Mezi staropsovskými a novopsovskými kousky je přitom často jen malý rozdíl. Třeba když svého času zavládla móda čepic „bejsbolek“, jedinou odlišností bylo, že my staří jsme je spořádaně nosili kšiltem dopředu, kdežto mladí dozadu. Existujou ale taky rozdíly nebetyčné – například když kamarád Milan někde na veřejnosti vytáhne svůj prastarý tlačítkový mobil Nokia 6230, stane se okamžitě terčem soucitných pohledů veškeré mládeže v okolí. Lze též konstatovat, že mladí psi a mladé fenky mají někdy ve své kategorizaci poněkud nedůsledný informační bordel. Jednou jsem se s kamarádkou Jindřiškou omylem ocitl na diskotéce. Přítomná omladina k našemu stolu vzhlížela naprosto nevěřícně, asi jako kdyby se na sále náhle ocitl Karštejn. Přitom si ale zapomněla uvědomit, že se právě rozkošnicky tanečně svíjí na muziku starejch psů „Stounů“, tedy mimo jiné pánů Jaggera (ročník narození 1943) Richardse (1943), Wooda (1947), Wattse (1941, loni zemřel ve věku osmdesáti let). Tedy na muziku daleko historičtějších Karlštejnů než jsme my s Jindřiškou. Na muziku, na kterou jsme se my s Jindřiškou taktéž rozkošnicky svíjeli už v šedesátých letech minulýho století.
Mám stejně starýho kamaráda Luďka, kterej je úplně profesionálním pronásledovatelem mladejch psů. Sleduje je ostřížím zrakem a vadí mu na nich prakticky všechno. Nemají podle něj ani zbla slušnýho vychování, nečtou knížky, furt jen čuměj do telefonů, strkaj si do uší sluchátka, nosej trička s americkejma nápisama, dělají si srandu z Jiřiny Bohdalové, „bóóžemůj, co bude se světem, až tihle ho vezmou do rukou?“ Je neuklidnitelnej, permanentně naštvanej, vždy připraven zmentorovat nějakýho postpubescenta či postpubescentku. Připomínat mu, jakej sám byl zamlada průserář, nemá cenu: „no jo, ale měli jsme v sobě alespoň nějakou zodpovědnost!“ (Prdlajz, žádnou jsme neměli!)
Vzájemné kritizování nebo zesměšňování kousků mezi mladými a starými psy je samozřejmě totální blbost. Mladí by se neměli posmívat Jardovi, že mu občas koukaj z nohavic tkaničky od jégrovek, Luďek by se neměl pozastavovat nad tím, že si ti dva kluci u vedlejšího stolu v restauraci ani nesundali čepice a ještě je mají kšiltem dozadu. Ponechme každému psu, co jeho jest, patří to do palety barev světa kolem nás. Vždyť kdyby všem čouhaly tkaničky od podvlíkaček, všichni nosili kšilty bejsbolek na stejnou stranu a měli stejný telefony, byla by to nuda pod psa. Pod starýho i mladýho.
