MTC produkuje především takzvané drsnolium, což je psychotropní substance, která nutí každého z nás prezentovat sebe samého jako tvrdého odolného kovboje, jako chlapáka, pro něhož jsou všechny nástrahy a strázně světa pouhou brnkačkou. Zapříčiňuje naši touhu být v očích žen Gary Coopery, Clinty Eastwoody, Silvestery Stallony nebo alespoň Jiřími Bartošky. Samozřejmě s mozky Edisona nebo alespoň docenta politologie. MTC začíná naplno pracovat v naší pubertě a za normálních okolností by v tom mělo pokračovat po zbytek života. Jenže je tu problém, v poslední době se setkávám se spoustou důkazů, že to nějak nefunguje. Někde nastal zádrhel, drsnolium ztrácí grády, dokonce si troufám říct, že se často transformuje ve svou vlastní protilátku, totiž v posránkolium.
Ony důkazy jsou vskutku děsivé. Například jdu městem a z oblohy se snáší deštík. Žádná průtrž, jen svěží letní přeprška, jaké si správnej akční hrdina ani nevšimne. Jenže co dělají chlapi všude okolo? Místo aby se jen pohrdavě ušklíbli, roztřeseně vytahujou deštníčky, nebo se schovávají do průjezdů, až ta hrozná katastrofa pomine. Navíc některé ty deštníčky jsou zdobené květinkami, obláčky, ovečkami a já nevím čím vším ještě. Příšernej pohled. Nebo jdu kolem výlohy s nápisem Nehtové studio. Letmo nahlédnu dovnitř a vidím, jak čiperné Asiatky u titěrných stolků leští, lakují, gelují a všelijak piglují a grilují dámám ozdoby něžných ruček. Jenže u jednoho toho stolečku sedí chlap a s unylým výrazem v ksichtě si od slečny nechává opracovávat pazouru. A druhej dřepí opodál a čeká, až se uvolní místo. Nevěřím vlastnímu zraku, zatraceně, jak ti dva chtějí s umělými nehtíky házet lasem nebo mačkat spoušť svýho Smith&Wessonu. Jako kovbojové jsou u mě vyřízení.
Další poznatek ohledně úpadku samčí sebeprezentace v Čechách a na Moravě mi poskytl třeba i fotbal. Měl jsem možnost shlédnout utkání ženské ligy. Ze sportovního hlediska nic moc, holky většinou zběsile pobíhaly, pištěly a kopaly střídavě do balónu, do drnů a do sebe. Ale za celý zápas se ani jedna z nich nezřítila s dramatickým úpěním na trávník, aby se tam svíjela v nesmírných, neřku-li přímo smrtelných bolestech, jak je zcela běžné ve fotbalu mužském. Nevím, jestli se fotbalistkám v mozku taky nerodí nějaká ženská varianta drsnolia, určitě jim tam ale nevzniká posránkolium.
Mám důkazy i z vlastního blízkého okolí. Kámoš Mirda mě nedávno šokoval otázkou: „Hele, koupil jsem si perfektní šortky, neměl bych si oholit ty svý příšerně chlupatý nohy?“ Cítíte tu potupu chlapáctví, jemu snad úplně odumřelo MTC. Dovedete si představit třeba Bruce Willise nebo alespoň Jiřího Bartošku, jak si holej haxny? Podle mě si je neholej ani ty fotbalistky. Nebo jiný případ: Sedíme, klábosíme a Oťas najednou říká Květě: „Prosimtě, nemáš u sebe Niveu, mně na sluníčku vždycky rozpraskají rty.“ Strašný! Dovedete si představit například Johna Wayna nebo alespoň Jiřího Bartošku, jak žene tisicihlavé stádo rozžhavenou prérií Arizony a maže si hubu Niveou? I Oťas pro mě jako kovboj skončil.
Prostě to s námi jde s kopce, pánové, už to drsný chlapáctví ani neumíme před společností a před ženskými předstírat. MTC nám evidentně krní, drsnolium řídne, pravděpodobně skončíme s oholenejma nožkama, latexovejma nehtíkama a pusinkama opatlanejma krémíčkem na smetišti samcovství. Tam se budeme svíjet a úpět v nesmírných, neřku-li přímo smrtelných bolestech. Jinak to nevidím. A tisícihlavá stáda rozžhavenou prérií Arizony poženou ženy, možná bývalé fotbalistky. Ach, to je zlé. V této truchlivé chvíli si v paměti vybavuji až filozoficky prorocký výrok básníka, herce a principála Jiřího Suchého: „Otec ze mě chtěl mít tvrdého chlapa. Splnil jsem mu přání jen jaksi napůl – jsem natvrdlej.“
