Stalo se tak i dnes, i když je velmi zataženo a fouká silný vítr. Dnešek je dnem, kdy se hlásí výstrahy o silných bouřích a lijácích. Někde už prší, padají dráty elektrického vedení. U nás na severu je kromě sílícího větru zatím klid. Začíná se snášet tma, jen ta jedna hvězda svítí nade mnou. Zvedám k ní hlavu, napadají mě různé neucelené myšlenky. Ve hvězdách se nevyznám, jen obdivuji jejich třpytivou krásu i stálost. Bezpečně poznám Velký vůz, když je jasno, je přímo vlevo od našeho domu. Příroda má své neměnné zákonitosti a i ten srpen se vyznačuje již zkracujícími se dny.
Opět by měly při hezkých dnech a jasných nocích padat hvězdy. Tedy létavice. Při nich si můžeme něco osobního přát. Nejen osobního. Svět opět přichází s velkými změnami. Celosvětovými. A nejsou k lepšímu. Přiznám, mám obavy, co se to děje s tím globálním světem, který nebere ohledy k lidem, kteří obývají tuto planetu.
Každý máme jen jeden pozemský život. Žijeme a přejeme si, aby i naši potomci mohli žít v klidu a míru na této krásné modré planetě. Prý je jediná, kde žijí živé bytosti. Nevíme přes veškerou rozvinutou vědu dohromady nic. Vše jednou skončí i pro ty, kteří rozdmýchávají válku a nenávist. Pro svoji neukojitelnou touhu po moci a bohatství. Nechávají po sobě zničené životy a zpustošenou krajinu. Je to normální? Není. Nikdo tu přece není na věky.
Hvězda nade mnou svítí a říká mi tiše: Lidé jsou nepoučitelní z dějin, nic nechápou. Říkám jí, my to nechceme, to ti, kteří mají chránit naši planetu, si rozhodují o nás, bez nás. Bojíme se o naši budoucnost, o naše děti, o přírodu, o život na zemi. A moje hvězda mi odpovídá - neboj se, nás hvězd je nesmírně mnoho, nikdo nás nedokáže spočítat. A my se snažíme vám svítit na vaši pozemské pouti a věříme, že v lidech rozsvítíme světlo, které vás povede dál. Tak ti moje hvězdo věřím a doufám!
Moje malé noční zamyšlení.
