Samozřejmě je třeba, aby i ty naše drobňoučké depresičky měly fungující pojistné ventilky. Jde přece o to, abychom si v tom našem lopotném žití jen sem tam maličko zadepresovali a pak zase kráčeli dál s hlavou vztyčenou. Abychom nedopadli jako ten kuchař, co si nevšiml, že má na papiňáku ucpanej čudlík na únik páry, a pak ho přímo ze zdemolované kuchyně poseté fazolkami a hovězími žebírky odvezli do cvokárny. Dodnes se prý obloukem vyhýbá jakékoliv kuchyni a nad každým vařeným jídlem mu do tváře naskočí nervovej tik.
Ono taky hodně záleží na tématické náplni depky. U některých je hledání ventilku moc těžké. Některé deprese dokonce ani nelze pochopit. Mám třeba kamarádku, kterou by měl svět posypat kytičkama a nosit na rukou. Jakožto paní doktorka chrání lidičkám zdravíčko, pilně působí ve všemožných bohulibých humanitních a ekologických aktivitách, svým smyslem pro humor roztahuje lidem koutky, rozdává vlastnoručně malované krásné obrázky, inspiruje, pomáhá, je milá, je s ní fajn, kdo ji zná, ji miluje. Přesto se ona sama depresivně považuje za jedince zbytečného a pro člověčenstvo neužitečného. To by jeden vylít z kůže, jestli tahle holka je zbytečná, tak já se hodím akorát tak k rozemletí do buřtů.
To kámoš Luděk má depresi křišťálově jasnou jako krůpěj jitřní rosy. Psychicky ho trýzní, že je Čech: „Co my jsme to za národ? Nikdy jsme pořádně nic nevyhráli, furt nám někdo velel, pyšníme se akorát Žižkou a husitama, ale to byli krvaví loupežníci, i ten Karel čtvrtej byl Lucemburčan, slavný český umělce, kteří odsud nevzali roha, bys spočítal na prstech a u vědců to samý. Náš fotbal stojí za prd a hokej jde do háje, nemáme moře, Škodovku jsme prodali, pivovary jsme prodali, už nám zbejvaj jenom ty smradlavý olomoucký syrečky. Svět o nás ví jen to, že máme Jágra, měli jsme Havla a že naši taxikáři okradou turistu hned při cestě z letiště. Proč já jsem se nenarodil jinde? Proč já neočumuju opálený kočky na Floridě, nežeru k snídani parmezán někde pod Apeninami nebo nepopíjím beaujolais v Paříži? Prostě smůla.“
Jsme Luďkovi přátelé, takže jsme nasadili systematickou psychoterapii. Nenápadně ho zahrnujeme drobnými údaji, jak je tato země úžasná a její lid nadaný a pracovitý. Například mastíme karty a Peťan pronese: „Dneska jsem si vzal místo brejlí kontaktní čočky. Jsou bezvadný, ještě že je ten český vědec Wichterle vynalezl.“ Venku zuří bouřka a Láďa to komentuje: „To je rachot, ale co, bát se přece nemusíme, když nám ten náš Prokop Diviš dal hromosvod.“ Za chvíli přispívá i Ondřej: „Pane vrchní, kafíčko. A dejte mi dvě kostky cukru, když už je v roce 1841 vynalezli v českém cukrovaru v Dačicích.“ A takhle elegantně do Luďana pereme verbální antidepresiva proti jeho krizi národní identity. Pavel informuje, že v Česku vznikla první záchytka pro opilce. Láďa dodává, že není divu, když Češi jsou první na světě v konzumaci piva. To mi nahrává na konstatování, že čeští atleti Špotáková, Železný a Kratochvílová stále drží světové rekordy v oštěpu, respektive v běhu na 800 metrů. Ondra nás vyzývá k rychlejší hře a při té příležitosti připomene, že jednotka „mach“, tedy vyjádření rychlosti objektu vůči rychlosti zvuku, je nazvána podle brněnského fyzika Arnošta Macha, Láďa doplňuje, že v Brně taky Mendel vybádal zákony genetiky. A tak dále, využíváme prostě každé příležitosti k mobilizaci Luďanova vlastenectví.
Dnes večer zase jdeme na mariáš a já mám pro Luďka připravenou historku, jak jsem se řízl do prstu a při té příležitosti jsem si uvědomil, jak je vlastně skvělé, že český lékař Jan Janský objevil krevní skupiny. A jsem zvědavej, co tentokrát na něj vytasí Láďa a Ondřej.
