Tomu neuvěříš: Ráj totality

Ano, tomu mladí neuvěří, ale takhle jsme museli žít za totality. Ani netuší, jak jim je ve svobodě fajn.

Ráj totality

A jaké má teď vyhlídky hlava v koši pod gilotinou? Bylo po desáté, nálada přiměřená exekuci, hlad, žízeň a vedro. Vosy zuřily hladem, lezly do půllitrů, až sanitky nestíhaly odvážet dusící se chlapy, kteří to schytali do jazyka. V hutích bylo jak na povrchu slunce, nikdo nemluvil, za tlusťochy zůstávaly potůčky, madla v tramvajích nikdy neosychala, všude pot a smrad. Pivo teple a žízeň, že by jednoho urvalo, tuž mi řeknitě, co se robi, aj šiny se kruťa, dam bulku a idu kajsik na kupak. I to obilí stálo polomrtvé, ale esli nědej bože přidu krupy, tuž to už se uroda něspamata. Šest týdnů ani kapka, ulice vypráskané jak V pravé poledne, všichni mají na nohou jen vietnamky a kvitka vadnou i na laciných šatičkách dívek. Jan se horkem ploužil k tramvaji zrovna, když na obloze začal odpich. Stříbrné koleje se v horku vlnily od Vozovny až nahoru ke staveništi vysoké báňské a vřelý vzduch se nad silnicí chvěl jak nad ingotem.

„Rozvaž se to, taka hruza, to ty klunkry na něbu, sputniky, žgaraju kaj němaju a ty tu potem scipni,“ rozebral příčiny horka mokrý tlouštík vedle Jana. Uvnitř šaliny byla konstantní padesátka, řidič právě přešel Saharu a bezmyšlenkovitě si pochutnával na nehtech, zatímco průvodčí usnula nebo byla mrtvá. Jan nevěděl, jestli to bylo více tím vedrem, tou podělanou svatbou, bezvýchodnou přítomností nebo panickým strachem z budoucnosti, ale narůstal v něm krutý vztek, jak hora nebo spíš sopka, která každou chvíli vybuchne. Samé průsery, samý bordel a žádná radost, žádné světýlko. Už toho všeho má dost. Hlavně tohohle ráje blbosti. A nic tu, Lado, není fajne, jak by taky mohlo, když ti blbci postavili město, kde není ani jezero, řeka, dokonce ani říčka. A život je tu prázdný, holý a ožraný na kost.

To je ta posvátná diktatura proletariátu? Jasně dělníka by si nikdo nedovolil propustit, ani kdyby na šichtě namol hajloval. A přesto všichni kolem vypadali spokojeně, fajny kupak, zarobek, co furt mrčiš, hňupe, tak val do dupy, jak ti tu něšmakuje. Šak jo, už jdu, protože jste slepí a přes jelita už nevidíte ten svrap. Co třeba ta zdejší chátra přivandrovalců? Pěkní diktátoři, místní Slezané v hrůze a hanbě ustupují té bezbožné lůze, ve strachu ze srpu a kladiva. Život od výplaty k výplatě, v pátek večer se město mění na divoký západ, a nad ránem v záchytku, starší lidé dodržují dobrovolně po sedmé hodině zákaz vycházení a v sobotu večer panuje pro normální lidi stanné právo. Znají jen chlast a šichtu. Mam šichtu, byl jsem na šichtě, jaku maš zitra šichtu, po šichtě možem na jedno a dej se po pulce a tuž, neval kyty, stara počka. A co ta hrůza kolem, roztřískané telefonní budky, rozkopané stanice autobusů, vysypané popelnice, všude fekálie, zvratky a smrad pomočených zdí, vykopnuté dveře domů, proražené schránky, chrchle na stropech výtahů, olámané stromky, potrhané jízdní řády a na záchodech genocida lidskosti. Jenom špína, prach a mazlavost, prosakující skrz kůži až k duši. Stále ty stejné kecy o ničem, eště solvina a dodom a dodělať ten kurnik a cosi pro kraliky, maso budě fajne a skuřiť, kdě je to lahvove, dy sem vypil enom pět. A večer Ein Kessel buntes nebo to Televarieté, tam maju dobre hlody, kurňa, ale v nedělu je Banik, s tum zasranum spartum, synek něma hlavu na učeni, tuž pujdě na šachtu, co na tym, všeci idu a hruza zarobi. A navrch pěkně první máj, ten velkolepý pohřební průvod vystrojený pravdě, rozumu a slušnosti…

„Už dost, do prdele, a ke všemu to strašné vedro,“ zaúpěl polohlasně doruda rozpálený Jan. Tak tohle je definitivně nejhorší den mého života. Nikde žádná pomoc a situaci kupodivu nezlepšil ani obrovský transparent na protějším paneláku Se Sovětským svazem na věčné časy, který nebyl jásavým zvoláním, ale spíš posledním varováním. Cítil, že z tohohle marasmu není úniku, a to byla Poruba považovaná za úplný ráj proti pár kilometrů vzdálené Ostravě. Tam začínala periferie hned za hlavním náměstím, po bažinách byly roztroušené továrny, doly, chemičky, elektrárny a mezi tím se skrývali lidé a kvičely šaliny. Vystoupit v takovém Přívozu z tramvaje mohl jen člověk, který si chtěl nechat podomácku vyříznout slepé střevo, ostatně s nožem se dost melouchařilo i v jiných čtvrtích. Hořící haldy, hnijící mokřiny, tajemné naftové laguny a skládky toxického bordelu, prostě turistická destinace. Čistota pošla na cirhózu nebo silikózu, a navíc se infekce šířila, takže Ostrava už pomalu anektovala Beskydy i Jeseníky.

Kdo to zastaví? Ne, nic není fajne a nebude. Svrab ve všem a dělicí čárou životní úrovně je samozřejmě kolaborace, stranická legitimace, vymezující prostor vyvolených s žigulíky a zbytku s trabanty a bez nich.

Tramvaj přidala a průvan v Janovi trochu zchladil žlučovité myšlenky. Přinutil se myslet na chladivou vodu proslulého koupaliště a také věřil, že mu těla polonahých dívek dokonale z hlavy vymetou zbytky jedu, který mu tak bez varování otrávil mysl.

Věčné jsou na nebi hvězdy blikající

život však trvá

jen záblesk

té padající

Z mojí knihy JEN ZÁBLESK, janpodesva.weebly.com