Studenti minulou noc oslavovali úspěch u zkoušky, ale ráno je čekala přednáška u obávaného profesora, ktreý navzdory tradici rád vyvolával.

V pondělí ráno bylo Julii špatně dosud nepoznaným způsobem, naštěstí se jí hned ujaly spolubydlící medičky, alespoň tak, aby mohla sama chodit.

„Moc se na včerejšek nepamatuju, promiň, hlavně mě nerozesmívej a žádné prudké pohyby, zkusím spát,“ vysoukala ze sebe před společným seminářem pobledlá Julie. Byl to dobrý plán, dokud se nerozlétly dveře, vrazil do nich Morávek a třísknul papíry, čímž dal jasně najevo, že dnes je třeba počítat se ztrátami. Následovalo inferno, které dosud nezažili. Rozhlédl se a začal řádit jak dýmějový mor. Hned zkraje se začal zlostně rozpínat jak osmanská říše, divoce střídal dvoje brýle, a když si je včas nepřehodil, oslovoval holky, ostříhané nakrátko, pane kolego.

„Jen si to představte, kolegové, že se ještě nenašel jazykovědec, který by konečně odhalil nejasnosti používání srbochorvatského infinitivu v 15. století! K neuvěření. Odolá snad někdo takové výzvě?“

Divil se, že se o to neservali do krve, naopak, drželi se velmi statečně, i když nabídka to byla lákavá. Až Háta zavětřila životní šanci a přihlásila se, a protože profesor neměl ty správné brýle, radostně ji přivinul do svého týmu skutečných zoufalců. Ale to se kantor jen zahříval, pálení přeskočil a rovnou ke skřipci. Dokonce měl dotazy do pléna, které se rychle probralo, jakmile si začal do bločku, familiárně studenty přezdívaného Jack Rozparovač, zapisovat jména budoucích odepsaných. Kladl jim otázky, kterým nikdo nerozuměl, natož aby znal odpověď, pak je začal vyvolávat, což vedlo k bleskovému exodu pod lavice. Problém byl, že každou neznalost bral jako osobní urážku. Když se zeptal, všichni znehybněli, mnozí přestali dýchat, ale i pohnutí řasy si vyložil jako zvednutou ruku. Až na vnitřních orgánech cítili jeho rentgenový pohled. Adjunkce, jotace, akut, všechno to Janovi znělo jak projímadla a profesor se v nějakém mrtvém jazyce rozhovořil o…, kdo by si to pamatoval.

„No, kolegové, zopakuji otázku, říkali jsme si, že některé výjimky se odlišují od ó-kmenové deklinace a jména se začala přiklánět ke konsonantickým deklinacím, proč se tak stalo?“

Bože, co to je. Mě ne, mě ne!

„Tak třebas vy, slečno.“

Chudinka Julie vstala, rybím pohledem se obrátila na Jana, snad aby to vzal za ni, hrůza. Bylo vidět, že profesora žádá o milost, je ještě mladá, nic si neužila a neví ani, které je století. Kantor volal do lesa marně, nic se neozývalo, ona měla úplné zatmění, což mohlo mít jen jeden závěr, Jacka Rozparovače! Ostatní by nezvedli oči ze země, ani kdyby tam opravdu ležely. Morávek ovšem začal být netrpělivý, odpověď zná každé malé dítě, že? Janovi bylo Julie líto, ale taky neměl devět životů. Prý jak je možné, že něco tak triviálního nechápe a už bral do ruky notes, sbohem mladý živote, Jan zatím ve skriptu zuřivě hledal ta zpropadená slovní spojení, Julie se už ani nemodlila a než se profesor zeptal na její ctěné jméno, uslyšel sám sebe, jak říká:

„Není to tím, že konsonantické koncovky se zaměňují v nominativu plurálu a genitivu plurálu?“

Janova lavice byla nad horizontem kantorova vidění, mimo dostřel jeho brýlí, které si hned přehodil, aby se podíval. Skripta neviděl. Co jsi to provedl! Ovšem profesor zjihnul. Tak přece jen jeho úsilí nevyšlo naprázdno. Kdyby jen tušil, že student Jan neví víc, než právě přečetl.

„Já si ještě myslím…“ a přečetl první větu, na kterou narazil, aby definitivně odvrátil jeho pozornost od rozklepané Julie.

 „Ne, to si v rámci pudu sebezáchovy nemyslíte,“ podotknul trochu zklamaně profesor, ale zkusil ještě štěstí a zeptal se, jak náš problém souvisí s deklinací a Jan zopakoval, co mu na záda hodil Ruda, který byl střízlivý, protože včera se s Janou opíjeli jen jeden druhým, a navíc seděl v zákrytu za ním. Mor definitivně přesunul svou pozornost od Julie k Janovi, jak vlk od kostičky k hlavní oběti. Dokonce prozatím odložil Jacka a Julie se skácela. Jan si rychle sednul, ale to bylo evidentně předčasné.  Zbytek studentů byl nadále nepřítomen, hodní kolegové se nechtěli plést do souboje lingvistických titánů, a tak pokračoval výslech v nějakém tibetském dialektu, jenže vědci trpělivost docházela tempem hořící zápalné šňůry. Všichni kolem usilovně pracovali na své bezvýznamnosti, zatímco Jan se trefoval do pravdy v poměru jedna ku třem, takže Morávek byl brzy zralý na čichací sůl.

„To jsme brali v říjnu, vzpomínáte si? Ne, protože jsme s Julií jedli zelňačku v knihovně a já básnil o sokolích křídlech… Kantor se pořád ptal, místo odpovědí Jan jen mručel něco mezi ano, ne, nevím. Pak už nepokrytě citoval z otevřeného skripta a rozvinula se zajímavá polemika mezi textem a jeho autorem. Jan se mezi ně moc nepletl, profesor si kladl otázky a pro nedostatek chápajících si odpovídal, polemizoval sám se sebou a vyvracel se. Uměl toho na stovky lekcí a měl k dispozici jen patnáct za semestr, bylo to beznadějné. A on se stejně nevzdával, jako by bylo možné přepravit na pevninu obsah ropného tankeru v termoskách. Všichni studenti, kromě Julie, si odsedli od protagonisty veřejné popravy tak daleko, že už byli málem v jiném podnebném pásmu.

„Tak zpět k problému,“ a Jan musel znovu vstát, i když už seděl a doufal, že na doživotí. Julie ze sebe zatím dobývala jednu andělskou tvář za druhou, jako by říkala, že mu bude svědomitě nosit květiny na hrob. Pak Jan řekl, co mu napověděla, i když netušil, o čem mluví. A ejhle, starého pána to nebývale zaujalo. Vypadalo to, že dnes ho tu chce rozebrat na elementární částice a plavně přešel na juxtapozice. Janovi něco říkalo, že to nebudou pozice z ložnice a začínal se vzdávat veškeré naděje. Neměl ponětí, co se po něm chce, naštěstí Drahoš, nový hrdina na scéně, ponětí měl, taky konečně našel rozdíl mezi odvážný a blbý a přihlásil se, ale spletl si stránku a řekl vskutku grandiózní kravinu.  Morávek se na něj podíval jak šavlozubý tygr na kuřátko a zařval, cože? a vypadal, že bude zvracet. Drahoš se tedy uraženě odmlčel. Profesor přeskakoval z Drahoše na Jana, asi řešil otázku, kdo je větší blb, pak si vybral Drahoše, Jan rád Drahošovi přenechal prostor, aby se taky mohl znemožnit a on nezklamal a rázem byl za blba ročníku a za odměnu skončil v Jackovi. Jan mu stejně záviděl, doufal, že už na něj Mor zapomene, ale pravděpodobnější bylo, že děti zapomenou na Ježíška. Profesor měl ještě milióny doplňujících otázek, a pak to zčistajasna vzdal, vypadal vyčerpaně a nesmírně staře, skoro jako by pamatoval časy, kdy ještě hladová zeď byla sytá.

Jan si konečně sednul, chtělo to defibrilátor, protože neměl ani nitkový pulz.  Ale navzdory všemu očekávání si ho Mor nedal na nejpřednější místo v Rozparovači, naopak, stalo se něco mnohem horšího, oblíbil si ho. Ubohý student se pak musel na pondělky předem připravovat, protože i když stále vykazoval enormní míru tuposti, byl dlouho jediný, kdo aspoň rozuměl otázce.

Po lekci Ruda konstatoval, že to šlo celkem dobře, asi jak nacpat basu do houslového futrálu. A když se konečně došourala jak oukropeček hlavní strůjkyně Janova neštěstí, řekl Jan přísně:

„Nedolízej!“

„Pane, můžu dolízat? Máš u mě nepočítaných pus.“

„To teda ne, tak lacino z toho nevyvázneš. Odedneška jsi sexuální otrokyně.“

„Tak jo, už jsem se bála, že to neřekneš.“ A Jan se pak na ni zpříma obrátil a skoro vážně řekl.

„Juli, dostanu někdy aspoň jednu?“ Jen se šibalsky usmála.

 „Tak alespoň půlku.“

„A to jde, a tady, uprostřed světa?“ podivila se.

„A bude snad lepší místo? Je to jen pusa, kde nic, tu nic.“ Smála se. Pak mu klidně přede všemi dala pusu na tvář, a jak se sluší a patří hezky poděkovala, že jí pomohl.

Román Jen záblesk je dostupný na janpodesva.weebly.com