Robotka Máňa II.

„Copak nám nesete, maminko?“ zareagovala na pohyb v úrovni svých kamerek v modrých umělých duhovkách nová družka Lojzíka Máňa. Seděla jako vždy v pohotovostním režimu u kuchyňského stolu. A tak malýho, zlýho čerta, jak přezdívala předchozí partnerka tchýni menší téměř o půl metru zaregistrovala hned, když si odemknula vlastním klíčem a vstoupila do dveří.

„I což bych vám pořád nosila?“ podrážděně odvětila příchozí.

„Přišla jsem vám pomoct převlíknout oblečky v pelechu! Vždyť už jsme neměnily povlaky nejmíň 14 dnů!"

„Povlaky, oblečky, v pelechu?“ nechápavě opakovala neznámá slova a on line je hledala ve svém systémem nastaveném a dostupném slovníku robotka.

„Panenko skákavá! Že ty mi zase nerozumíš? Zalilas aspoň muškáty na verandě za oknem?“ rozdurdila se na ni tchýně jako macecha na Popelku.

„Ano, maminko, zalila,“ sladce odvětila Marie a odkráčela na svých modelkovských dlouhých nohách na verandu.

Lojza si přál při výběru nového prototypu robotické Marie stejně vysokou partnerku, jakou byla Jaruna. Sám byl sice pouze o dvacet cenťáčků vyšší, než jeho malinká maminka, ale měl velkou slabost pro vysoké ženy.

Pro žirafky, jak jim něžně říkal. A s nostalgiií vzpomínal, jakým zdrojem legrace byl jejich výškový rozdíl.
"Proč si mě držíš za půlky?" divila se Jaruna na jejich první procházce po vsi, kdy se s ní chtěl pochlubit celému světu.
"Protože normálně vysoké ženy mají v těch místech, kde máš zadeček pas," smál se tenkrát Lojza.

Marie by tenhle vtip určitě nedocenila, ani nepochopila. A určitě jí nezáleželo na tom, jak si ji Lojza vede vedle sebe na procházku.

„Lojzíku!“ zahulákala mezitím tchýně do synova zasněného ucha, když přijal hovor z mobilu.

„No co chceš máti? Jsem ve fabrice. Proč mi voláš?“

„Ta tvoje robotka mi pořád nerozumí. Sliboval jsi svatosvatě, že už to konečně zařídíš!“

„Mami, neříkej jí robotka. Vždyť je to moje snoubenka."

„Božíčku, snoubenka? Od kdy? Že ses ani mámě nepochlubil? Plotna je studená, muškáty zase beztak přelitý. A může se vůbec chlap oženit s robotem? Kouká na mě zase nechápavě jako vyvoraná myš!“ pokračovala máti v sérii vět, které odměřovala, jako dávky ze samopalu.

Ale na komunikační přešlapy matky už byl Lojzík dávno imunní.

„A cos jí řekla tentokrát?“ opáčil

„Chci jí konečne naučit povlíkat oblečky v tom vašem loži, kde se s ní pelešíš!" hicovala matka

„Prosím tě, ovládej se trochu. Takhle před ní nemluv!“

„Ale vždyť mi stejně nerozumí! Kdy se ti ozvou z tý firmy na robotky?“

„Mami, to je strašně složitej software!“ vymlouval se nakvašeně syn

„Jak složitej? Mluvím, jak mi zobák narost. A jak mně moje paňmaminka s pantatínkem naučili. Jsme všichni Češi a mluvíme česky! A už mi dochází trpělivost s tou tvojí krasavicí inteligentní!“ tůrovala syna hlasovým přenosem.

Ten se mezitím mistrně matce vymlouval na čas, peníze a snažil se vše zaonačit, aby ji nemusel říct pravdu. Že pro jeho potřeby klidného rodinného života nemá smysl sestavovat matčin speciální slovnik.

Marie zatím způsobně stála vedle tchýně a nakláněla jemně hlavu ze strany na stranu.

Plnokvětý muškát růžové barvy stále držela v ruce. Její radary zvuku ale signalizovaly, že tchyně je rozladěna a kontrolka emocí je v nebezpečném červeném pásmu.

„Mohu vám maminko nabídnout kávu nebo masáž zátylku? úslužně se vmísila do hovoru robotka.

Tchyně by menší masáž přivítala, skorosnacha měla šikovné a ohebné klouby i prsty. A když ji dálkovým ovládáním nastavila v menu masáž číslo 4, poddala se jejím dotykům a téměř se až vznášela. Blahý pocit beztíže se dost podobal pocitům, které prožívala u pana faráře v kostele, když ji při mši vložil do otevřených úst malou kulatou oplatku jako výraz odpuštění všech hříchů před pánem Bohem. Místo toho však volila to, co bylo její povaze přirozenější. A tím byl útok.

„Neskákej mi laskavě do řeči!“ sjela ji tchyně a z očí ji div nevyšlehly blesky.

„Máti, neječ na ni! Vždyť víš, že momentálně snímá pouze tvůj hlas! Musíš dát hlasitý odposlech!“ snažil se zachránit situaci Lojza.

Tchyně zamáčkla beze slova ukazováčkem tlačítko telefonu a položila ho na stůl.

„Ty, ukázala na Máňu, odnes muškát a pojď se mnou do ložnice“ zavrčela.

„Mňau, mňau“ přivítali tchyni Zrzek s Mourkem slastně se protahující v damaškových peřinách v ložnici.

Mávali ocásky na přivítanou a radostně se otírali ženě o lýtka.

„Zase vás tady čerchmanti Máňa zavřela? už o tón smířlivěji mluvila ke zvířatům.

„To je těžká práce s umělou inteligencí." omlouvala u kocourů skorosnachu a hlavně samu sebe. "Ona sice má radar na pohyb i na teplotu lidí, ale asi si vás spletla s termoforem.“

„Mňáu, mňáu,“ přizvukovali kocouři.

„Čiči čiči“ zareagovala Máňa, která se právě vrátila z verandy a zachytila tanec čtyřnožců okolo tchyně.

Ale ti neměli o osobní kontakt s ní pražádný zájem. Měla sice lýtka z nejjemnější napodobeniny kůže, ale když se s nimi párkrát pokoušeli pošmajchlovat, nevyvolalo to v nich stejný efekt, jako když se otírali o dřevěnou nohu kuchyňského stolu. Právě naopak! Jemný kožíšek jim zelektrizoval a chlupy začaly hrozivě jiskřit. Tak tak stihli odskočit.

Ani hrát si s ní nemělo význam. Když se Zrzek jednou rozhodl překvapit Máňu na chodbě a rozběhl se za ní, aby ji skokem na zmíněná lýtka pobavil. Ale nějakým způsobem mu ladně uhnula a on měl co dělat, aby svůj plavný skok ostrými drápy na dřevěné podlaze ubrzdil. Přísahal by na kočičí duši i svědomí, že když dobrzdil a otočil se na ni, zahlédl v jejich očích něco, po čem se mu zježily všechny chlupy na hřbetě.

„Tak se dívej a uč se,“ instruovala Marii mezitím tchýně.

Už měla v cukuletu růžové povlaky se stopami kočičích chlupů a prošedivělých Lojzíkovo vlasů stažené na zemi.

V ruce zrovna držela bílý polštář označený temně červeným fixem velkým písmenem L. L jako Lojzík. Popsala je, aby mu z výbavy nějaká flundra, jak o svých skorosnachách mluvila nic neukradla.

Máňa naštěstí krást neumí, protože na to nemá software, ale na povlíkání je stejně pořád marná. Už několikrát jí ukazovala, že L musí být povlečeno v polštáři vzadu a zapínání zipu dole vpravo. Ale marně.

Předchozí Jaruně byly její názory na výměnu ložního prádla ukradený. Povlíkala totiž do svýho flanelovýho a hned to tchýni stručně a jasně při první návštěvě vysvětlila.

Že je Lojzík její a bude si povlíkat jeho peřiny a polštáře s šarlatovým písmem kdy chce a jak chce.

Důra jedna bláznivá. Dodneška nepochopí, na co narážela tou poznámkou. Ale odpustila by jí i to. Mohla zůstat s Lojzíkem a ne se paktovat s Vlastimilem.

Anebo mohla aspoň táhnout o vesnici dál ke Strakonicům nebo až k Budějovicům. Aby ji nemusela potkávat na návsi, v krámě, v kostele a v hospodě.

Vždycky ji sice slušně pozdravila a nezapomněla zeptat, jak se daří Lojzíkovi a Marušce? Ale taky se u toho vyptávání tak potměšile usmívala.

Slíbila si, že na truc Jaruně, že na Marii doručenou až z Japonska dohlídne. Stejně jako na ty předchozí. Dokud může, pomůže. A za Marii utratil Lojzík tolik peněz!

Ale už jí to začíná zmáhat. Má svůj věk. Šestý křížek za krkem.

A jen jednu svatou trpělivost. A těmhle novotám nerozumí. Ještě, že se toho nedožil nebožtík Lojzíkův táta Álojz! Nechtěla ani domyslet.

Povleče Lojzovi a půjde do konzumu. Třeba jim ještě zbyla maceška nebo laskonka z včerejšího závozu cukrárny z horní vsi. Potřebuje si spravit náladu něčím sladkým. A možná potká sousedku Plívovou nebo Šebestovou a popovídají si.

„No a máte čistě povlečeno, Máňo.“ ukončila slovy svou oblíbenou a lety prověřenou činnost. Trochu zadýchaná, ale s pocitem dobře odvedené práce. Se zalíbením pohladila čisté polštáře.

„Ale ty na nich stejně asi nespíš.“ napadlo tchýni.

Robotka mezitím způsobně posbírala špinavé prádlo a odnesla ho do koupelny k pračce.

„Tak já už jdu!“ houkla do koupelny tchýně a práskla za sebou vchodovými dveřmi.

Proto už nemohla slyšet robotčin umělými estrogeny sladce vyladěný ženský hlásek: "Děkuji maminko! Přijďte zase na návštěvu. Ráda jsem vás viděla.“

Mňáu, mňáu,“ mňoukali kocouři už znovu za zavřenými dveřmi z ložnice.

A když jim nikdo na jejich prosby neotevíral, tak si posléze ťapičkami smířlivě začali vyšlapovat nejdřív pěšinky a posléze důlek na čerstvě povlečených cíchách. A o tom, kde je pod zelenkavým damaškovým povlakem ukryto velké fialové tiskací písmeno L neměli ani zdání.

Pokračování někdy příště

Robotka Máňa I.

Robotka Máňa II.

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více