Postoje ke stáří

Každého to čeká. Není to nemoc, je to stav ve vývoji člověka. Začínají poruchy zdravotního stavu. K nejzávažnějším a nejčastějším chorobám stáří patří onemocnění kardiovaskulárního systému, metabolická onemocnění, choroby plic, nervového systému, degenerativní onemocnění kloubů a kostí. Poruchy mobility, stability s pády, kontinence, výživy, kognitivních schopností. Záleží, jak se k tomu postavíme. Pro kvalitu života ve stáří jsou vedle zdraví a soběstačnosti důležité další faktory, včetně ekonomického zabezpečení, vstřícného prostředí, psychické pohody, mobility a využití volného času.

Někdo se přiklání k závislosti a pasivitě, spoléhá na druhé a věří, že se o něho druzí postarají, jak po stránce hmotné, tak i citové. Není ctižádostivý, proto odchod do penze nese příliš těžce. Pracovní kariéra a prestiž nebyly cílem jeho života. Preferuje klidné, rodinné zázemí, pohodlí všeho druhu a možnost odpočinku v ústraní, které v podstatě vítá.

Lidé, kteří žili pro práci a v práci, ti kteří se aktivně zapojovali do veškerého společenského života a společenských organizací, ti kteří spíše dávali, než brali a celoživotně vykazovali vysokou míru hrdé soběstačnosti, se odmítají podrobit diktátu stáří. Nechtějí být v penzi, bojí se závislosti. Bojují o udržení svých pozic a do penze odcházejí až poté, co je okolnosti k tomu donutí.

Někteří se stanou nepřátelští. Je zhoubná jak pro samotného člověka a jeho okolí. Lidé, kteří ve svém životě nebyli příliš úspěšní, ač po úspěchu prahli, mají tendenci svalovat vinu na druhé za svůj „nepodařený“ život. Bývají primárně podezřívaví a současně agresivní. Stáří přijímají jako další nepřízeň osudu. A za to někdo může, tentokrát všichni mladší. Mrzutí, závistiví a nepříjemní se odebírají do ústraní. Jsou rozčílení a rozhněvaní na celý svět a všechny lidi.

Nejoptimálnější je, když se člověk vyrovnává se stářím, ale i nadále se těší ze života. Je otevřený, přizpůsobivý, tolerantní. Navazuje i ve vyšším věku poměrně snadno vztahy s druhými lidmi a stávající si udržuje. Jeho optimismus umožňuje nejen moudře hodnotit dosavadní život, ale i reálně přijímá možnosti budoucího života ve stáří. Protože takový člověk má většinou smysl pro humor, vyřazuje z něho spokojenost, absentuje sebelítost.

Já preferuji poslední odstavec. Doufám, že mě okolí bude vnímat jako milého starého dědka.

(volně dle Heleny Haškovcové, 1990).