Téma: životní styl
Tak máme v rodině dalšího doktora. Inženýra. Právníka. Ať si každý dosadí co libo, jisté je, že když dítě či vnouče získá titul, je to radost. Jenže lidí s tituly je moc. A těch, kteří něco umí vyrobit či opravit rukama, čím dál méně.
Vratislava Hofmanová, redakce
Stalo se to rok před mou padesátkou. Začátkem ledna jsme si s manželem vyrazili na týden do Krkonoš — na lyže. Na jedné běžkařské trati jsem vyletěla ze stopy, když se mi lyže zachytila o ledový škraloup.
Říká se, že změna je život. Takové koření života. Něco na tom rčení je. Život s přiměřenými změnami pak není fádní. Co ale dělat, když je jakákoli změna v nedohlednu.
Po rozvodu jsem žila sedm let sama. Pracovala jsem v ženském kolektivu a neustále jsem slýchala věty: chlapi za nic nestojí, nejlépe je ženské, když je sama a podobně. Ujišťovaly jsme se s kolegyněmi navzájem, že muže nepotřebujeme. Byla to chyba.
Početné party kamarádů, dlouhé telefonní hovory, mnoho přátel na sociálních sítích, spousta lajků, srdíček a zpráv… Tak si mnoho lidí představuje oblíbeného člověka, který netrpí samotou. Někdy jsou však zdánlivě společensky žijící jedinci osamělejší než ti, kteří mají přátel jen několik.
