Slunce svítí, studený vítr mi leze pod šaty, normální obraz tohoto divného jara. Po delší době sedím opět v kavárně Anděl, známá Mongolka se na mne usmívá a já, navzdory svému slibu, že sám už do Anděla chodit nebudu, po čase příjemně vnímám známé prostředí a známé tváře obsluhujících děvčat.

Dny jsou teď zoufale prázdné a já jsem rád, že mohu alespoň pracovat na novém sborníku našeho Klubu tvůrčího psaní. Ten poslední jsem sestavoval před třemi lety. Prodleva byla už moc dlouhá. Tak jsem se nabídl, že sestavím sborník nový. Alespoň nějaká smysluplná práce, když při dokončování své poslední knihy jsem se zasekl na absenci potřebné tvůrčí inspirace.

Je nějaký špatný čas. Pokud takový čas občas nastane, tak se v myšlenkách uchyluji k moudrému názoru starověkého filozofa Epikteta. Už jsem ho sice někde použil, ale moc se mi líbí. Tak ho tady zopakuji. Mám rád moudré myšlenky antických filozofů a literátů. Antika byla zajímavá doba:

„Existuje pouze jedna cesta ke štěstí. Musíme se přestat obávat o věci, které jsou mimo sílu naší vůle.“

Já se ale k této moudrosti nemohu pořád dopracovat. Sedím teď v Andělu na svém obvyklém místě, bez většího zájmu se dívám ven na náměstí a snažím se nemyslet na nic. Ten starozákonní Šalamounův pocit až marnosti všeho počínání a myšlení však rázem z mé hlavy odešel ve chvíli, kdy jsem dopil a šel platit. Můj milý Anděl zdražil až nehorázně a já jsem svůj negativní názor na to své oblíbené Mongolce bez nějakých velkých emocí sdělil. Neodpověděla mi, jen se trochu nesměle usmála.

Vyšel jsem ven, ale na autobus je ještě brzy. Tak jsem se posadil na lavičku pod morový sloup a zamyslel se nad svým psaním. Co se týče rozpracované knihy fejetonů a glos, chtěl jsem ji dotáhnout alespoň na 200 stran. Uvidím, jestli bude k tomu dostatek inspirace. Ještě mám ale k dispozici dva měsíce čas. Tak to snad vyjde.

Přemýšlím také, proč jsem, už hodně dlouhý čas, nenapsal nějakou báseň. Inspirací pro básnění mi byly tehdy, před lety, především dívky, krajina a také občasné nevyrovnané emocionální stavy. Po čase se však můj zájem soustředil spíš na prózu a později na fejetony a glosy. Možná jsem literární žánr roztáhl až příliš, ale právě to mě na psaní bavilo. Nosil jsem toho v hlavě až moc a potřeboval jsem ten přetlak myšlenek a nálad přenést z hlavy do počítače. A tak jsem psal a psal. Vrátí se vůbec ještě ta pohoda?

Ten výraz hledám, znova a znova.

Vždyť všechno jsou jen slova, slova,

a venku zatím plyne den.

A všechno jsou to slova jen.

Tady je drahá každá rada,

s Becherem se jdu poradit.

Z těch slov už na mě smutek padá

a já chci mít už od nich klid.

J. Z.