Je nasnadě připomenout si osudy této významné osobnosti našich moderních dějin, která přišla na svět v Praze do židovské rodiny Schönfeldových. Pokřtěn byl ovšem jako katolík. Dětství a školní léta prožil v Semilech, kde otec pracoval jako advokát. Mladík netušil, kam ho osud ze severočeského maloměsta zanese a že se pro mnohé jednou stane tak nepohodlným, neposlušným a nebezpečným.

Za středoškolských studií založil avantgardní divadelní soubor, názorově tíhl k levici, ovšem nikdy nebyl marxistou. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a přispíval do řady časopisů. Záhy po německé okupaci se mu podařilo přejít do Velké Británie, kde zpočátku pracoval jako skladník a číšník v hotelu. Nicméně když začala rozhlasová stanice BBC vysílat v českém a slovenském jazyce, mladý student Pavel Schönfeld rozšířil řady redakce a stal se Tigridem. Jako každý, jehož hlas se z mikrofonu linul do éteru a k posluchačům ve vzdáleném Protektorátu, si musel zvolit pseudonym. Inspiroval se u mezopotámské řeky Tigris, která ho vždy fascinovala při hodinách dějepisu. Od podzimu 1940 zde působil jako překladatel a hlasatel, podílel se zejména na přípravě pořadu Hovory s domovem. Seznámil se díky tomu s politiky a přednímu novináři, fascinovaly ho konzervativní principy britské politiky, z nichž později vycházel.

Tigrid se rovněž podílel na vydávání Kulturního zápisníku a anglicky psané Review 43, listů informujících o československé umělecké, a především literární tvorbě. Kvůli silnému prozápadnímu smýšlení byl již ke konci války velmi kritický k orientaci zahraniční politiky Edvarda Beneše na Sovětský svaz. S rozpaky se vrátil do osvobozeného Československa a zjistil, že mu nacisté mezitím vyvraždili většinu rodiny. Začal pracovat pro ministerstvo zahraničí, vstoupil do Československé strany lidové, ale jádro jeho činnosti spočívalo znovu v žurnalistice. Spolu s přáteli Ivem Ducháčkem, Bohdanem Chudobou a Helenou Koželuhovou psali do politicko-kulturního týdeníku Obzory a netajili se odporem k pronikání komunistů do všech sfér veřejného života. Od září 1946 měl také jako šéfredaktor na starosti týdeník Vývoj, zaměřený na mládež. Burcoval čtenáře k ochraně svobody a demokracie, ovšem bylo již pozdě.

 
Tigrid jako válečný štváč v komunistické karikatuře a jako mladý redaktor BBC v Londýně.
Obě fotografie poskytnuty z archivu Martina Nekoly

Tigridovi se podařilo na poslední chvíli, 19. února 1948, legálně s diplomatickým pasem opustit republiku. Jednalo se o pracovní cestu do sousedního Německa, kde měl napsat rozsáhlou reportáž o uprchlických táborech. Měl štěstí, o pár dní později na něj byl vydán zatykač. Manželku Ivanu však úřady zadržely a na tři měsíce uvěznily. Dostala se na Západ teprve v září. 25. února vyvrcholila v Československu vládní krize, prezident Beneš doplnil kabinet na návrh Klementa Gottwalda a dělnická třída se chopila moci. Tigrid byl tak jedním z prvních prominentů poúnorového exilu. Ve Frankfurtu nad Mohanem uspořádal tiskovou konferenci a osvětlil příčiny a průběh komunistického puče. Díky četným známostem začal pracovat pro americkou vojenskou správu v okupovaném Německu a také pro zpravodajskou službu CIC (Counter Intelligence Corps). Vyhnul se díky tomu měsícům v nejistotě za zdmi uprchlických táborů, které vyrůstaly jak houby po dešti a plnily se tisícovkami běženců zpoza železné opony. Tigrid vlastnil mezinárodní novinářský průkaz a měl volný pohyb po Německu. Několikrát odjel také do Londýna, kde vedl politické porady a 14. dubna 1948 se podílel na založení Výboru pro pomoc uprchlíkům (Czechoslovak Relief Committee for Political Refugees). Ten byl zamýšlen jako ústředna koordinující činnost podobných sociálně podpůrných a humanitárních subjektů, vznikajících ve prospěch československých exulantů ve Francii, Nizozemí, Rakousku, Belgii či Skandinávii.

Tigrid dostal na starosti Německo, objížděl uprchlické tábory a za několik měsíců vykonal neuvěřitelný kus práce. Navíc měl ještě čas hojně publikovat v nejrůznějších cyklostylovaných časopisech, vydávat ve Frankfurtu vlastní týdeník Svoboda a formovat struktury lidové strany v exilu. Partajničení a nesmyslné hádky mezi stranickými křídly jej brzy otrávily natolik, že se z exilové politiky stáhl. Jak známo, poúnorový exil byl poměrně dost fragmentovaný, o slovo se hlásily různé proudy, skupiny a křídla, vznikla celá řada organizací, které měly buď jepičí život, nebo se naopak udržely aktivní po několik desetiletí, měly své tiskové orgány a regionální pobočky v řadě zemí světa. Buď spolu spolupracovaly, nebo soupeřily, nebo se okázale ignorovaly. Kolovala ostatně taková hořce pravdivá anekdota, že jakmile se u stolu sejdou dva poúnoroví exulanti, rázem založí tři organizace, protože každý potřeboval být předsedou a prezidentem. Tigrid vystupoval v Německu, Anglii a Francii jako solitér, dosti kritický k ostatním, který se příliš neměl ke spolkaření, nekonečnému schůzování a bezmyšlenkovitému následování masy. Mnozí mu proto nemohli přijít na jméno, označovali jej za člověka, který si o sobě příliš myslí.

V mnichovské pivnici na obědě s kolegy z redakce Rádia Svobodná Evropa, začátek 50. let.
FOTO: Z archivu Martina Nekoly

Američané mezitím chystali velký projekt, vysílání rozhlasové stanice v různých jazycích. Rádio Svobodná Evropa (Radio Free Europe - RFE) zahájilo nepravidelný provoz v červnu 1950, ostrého startu se dočkalo 1. května 1951, když jako první promluvil vedoucí československé sekce Ferdinand Peroutka. Redakce sídlila na dvou místech, v New Yorku a bavorském Mnichově, a Pavel Tigrid byl jmenován programovým ředitelem. Znamenalo to prestiž a hmotné zajištění, neboť oficiálně pracoval pro americkou vládu, zároveň však závist, četná udání a občasné konflikty s kolegy a nadřízenými. Rádio připravovalo pestrou směs pořadů s náboženskou, sportovní a kulturní tématikou, vzdělávací pořady pro mládež a pochopitelně zpravodajství a politické komentáře. Vysílání se rychle stalo fenoménem, navzdory silnému rušení jej lidé ve východním bloku bez problémů naladili. Postupně narůstal konflikt mezi oběma redakcemi, když mnichovská odmítala zásahy a cenzuru té newyorské. Peroutka přicestoval v létě 1952 ze zámoří, aby spory utlumil. Tigrid nechal záležitost vygradovat a dal americkým šéfům ultimátum, že buď půjde on, nebo Peroutka. Hrál vabank, a dostal výpověď. V prosinci 1952 se odstěhoval do New Yorku a tři roky se živil jako číšník a barman. Pulzující metropole byla tradičně domovem početné české komunity, pravidelně psal pro krajanská a exilová periodika, navázal dokonce na někdejší spolupráci z poválečného Československa s přítelem Ivem Ducháčkem a pod názvem Nové obzory obnovili časopis.

Tigrid se rovněž zapojil do aktivit tzv. Centra PEN klub pro spisovatele v exilu (PEN Center of Writers in Exile) se sídlem v Londýně. Zrodilo se z iniciativy maďarského spisovatele a popularizátora oboru parapsychologie Pála Taboriho a zastřešovalo PEN kluby, založené v exilu literáty ze zemí za železnou oponou. Tigrid od roku 1954 až do počátku 80. let zastával funkci tajemníka, díky čemuž hodně cestoval po světě a účastnil se kongresů Mezinárodního PEN klubu. V říjnu 1964 například přicestoval na kongres do Budapešti a StB vypracovala plán únosu do Československa. Ale protože Tigrid již tehdy měl americké občanství, mohlo to způsobit mezinárodní skandál, a tak se od úmyslu upustilo. Další zajímavou organizací, financovanou z amerických peněz, byl tzv. Kongres pro kulturní svobodu (Congress for Cultural Freedom). Jeho cílem byla podpora svobodné kultury a duchovního života, samozřejmě v zájmu americké zahraniční politiky, poukazování na zločiny stalinismu v oblasti svobody projevu, ale rovněž vyvažování vlivu prosovětsky orientovaných západních myslitelů a podpora spisovatelů, umělců a intelektuálů, kteří utekli před komunisty. Kongres financoval vydávání jejich knih, dal k dispozici několik časopisů, kde mohly vycházet jejich texty, pořádal pravidelné konference a setkání. Tigrid byl poměrně aktivní v rámci Kongresu, úzce spolupracoval s maďarským politologem Ferencem Fejtö, polským esejistou Konstantinem Jeleńskim, Czeslawem Miloszem, Jerzym Giedroycem a dalšími lidmi z okruhu význačného polského měsíčníku Kultura, vydávaného v Paříži.

Koncem roku 1956 sovětská armáda krvavě rozdrtila dva týdny trvající maďarské povstání. Svět znovu jen tiše přihlížel a respektoval sféry vlivu. Tragické události proměnily i celou atmosféru našeho exilu. Lidé pochopili, že jejich vyhnanství může trvat i dlouhá desetiletí. Nastal čas drsného vystřízlivění ze zbývajících iluzí a přípravy nových strategií a plánů. Obecně na sebe narážely dvě koncepce. Jednak konzervativní a radikální, kterou zastávali exiloví političtí předáci, poražení v únoru 1948. Neústupně razili názor, že komunismus, který vnímali jako neměnný monolit, nutno porazit pouze silou. Proti nim se formoval druhý proud, tzv. gradualisté, vycházející z pragmatického přesvědčení, že mocenské zájmy v realitě studené války výrazně převažují nad ideologiemi a mravními hledisky. Hlavně v úvahách pracovali s vývojem komunistických režimů, s politickými a společenskými změnami, které za železnou oponou sice probíhaly pomaleji, ale přece. Z této pozice neodmítali dialog s komunisty, naopak viděli v něm řešení do budoucna. Jako naději demokratizace vnímali postupný odklon od Moskvy a upevňování národních odchylek komunismu alá titoismus v Jugoslávii nebo později „gulášový“ socialismus v Kádárově Maďarsku a samozřejmě dubčekovský „socialismus s lidskou tváří“. Pavel Tigrid patřil k nejvýraznějším gradualistům.

Již 28. října 1956 vydal v New Yorku první číslo čtvrtletníku Svědectví, ústřední tiskové platformy gradualistické koncepce. O čtyři roky se redakce přesunula do Paříže, kde časopis dosáhl největšího ohlasu. Na stránkách probíhaly vzrušené polemiky o geopolitických otázkách, vztahu ke komunistům, filozofii, literatuře i palčivých tématech československé historie včetně odsunu sudetských Němců. Svědectví provokovalo, poskytovalo prostor pro výměnu názorů, otiskovalo články o širokém spektru témat a, poněkud nezvykle pro exilovou tiskovinu, věnovalo se zejména událostem v Československu a mezinárodní politické situaci. Cílilo také primárně na domácí čtenáře.  První číslo vyšlo o 1000 kusů a asi osmina putovala různými cestami za železnou oponu, ke konci 80. let se náklad pohyboval okolo 20 000 kusů, přičemž až 15 000 se dopravovalo přes hranice. Svědectví budilo obavy soudruhů v Praze, a tak StB vymýšlela všemožné způsoby, jak znepříjemnit Tigridovi a jeho spolupracovníkům život. Do redakce na Rue Croix-des-petits-Champs č.p. 30 docházeli nejrůznější provokatéři, byl sem nasazen odposlech, v rámci operace s názvem „Tchoř“ do kanceláře vhodili silně zapáchající chemikálii a výčet by mohl pokračovat. Po srpnu 1968 redakční okruh Svědectví rozšířilo i mnoho reformních komunistů, které okupace zbavila zbytků iluzí a donutila k emigraci. Tigrid byl známou personou pro Čechy a Slováky po celém světě, byl v kontaktu s Chartou 77 a jako jeden z prvních předpovídal cestu Václava Havla na Pražský hrad.

V prosinci 1989 navštívil Tigrid po čtyřech dekádách Prahu, na Havlovo pozvání. Začal žít druhý život, napůl v Héricy u Paříže, napůl na Starém městě. Nejprve jako novinář, poradce prezidenta a občanský aktivista, poté i jako politik. Jen hrstka exilových činitelů se ocitla po sametové revoluci ve vrcholných funkcích doma. Veřejnost zastávala k exulantům obecně přezíravý postoj a nebylo snadné prosadit někoho, kdo žil „venku“, do vlády. Za zmínku stojí ministři Egon Lánský, Jan Kavan, Jiří Gruša, Martin Štěpánek a samozřejmě Karel Schwarzenberg. Pavla Tigrida nominovala v roce 1994 lidová strana do koaliční vlády Václava Klause, do čela resortu kultury. O dva roky později ještě neúspěšně kandidoval do Senátu, načež se stáhl z veřejného života a vrátil zpět do Francie. 31. srpna 2003 zvolil dobrovolnou smrt, když přestal brát životně důležité léky. S odchodem neposlušného exulanta, který v boji za pravdu nikdy neváhal jít proti proudu, jako by se uzavřela i jedna kapitola našich dějin.