Maminka byla původně vdaná a jmenovala se Horníčková. Její první manžel byl v jedné nemocnici primářem na gynekologii. No a můj tatínek byl taky ženatý a byl začínajícím doktorem na neurologii ve stejné nemocnici. Oba manželské páry měly holčičku. Moje maminka Leničku a můj tatínek Renatku.

No a teď si představte, že ten maminčin Horníček, mimochodem pěkný záletník, si začal s tatínkovou první ženou. Znáte to, na malém městě a v malém špitálu se nic neutají a milostná avantýra se provalila. Tatínkova první žena byla od rány a usoudila, že pan primář je lepší terno než začínající doktůrek s nevalným kádrovým profilem. Když si to tak všechno spočítala, šla za mojí maminkou a rovnou jí to naservírovala. Jako že bude rozvod. Moje maminka ovšem odvětila, že je na tyhle bokovky zvyklá, a že milostivá paní není první a s největší pravděpodobností ani poslední milenkou pana primáře, tak proč hned rozvod.

Jenže můj tatínek toho měl právě dost. Rozhodl se zasáhnout. Zašel na kus řeči za mojí maminkou a domlouval jí, aby se rozvedla, že to stejně nemá cenu. Moje maminka odvětila, že se bojí zůstat sama se svou pětiletou holčičkou, načež můj tatínek pronesl památnou větu: „Paní Horníčková, klidně se rozveďte, já si vás vezmu.“ Maminka namítla, že to přece nejde, jelikož je o šest let starší a že se vlastně vůbec neznají. A tatínek mávl rukou, jako že to je to nejmenší, že je to všechno stejně jedno, a že se budou mít spolu určitě líp než s těmi dvěma.

Maminka si tatínka pozorně prohlédla a zjistila, že je to náramný fešák, kterého navíc provázela pověst slušného a laskavého doktora. Usoudila, že se s ním bude mít opravdu líp než s tím záletníkem, a nabídla tatínkovi tykání.

Tady musím poznamenat, že moje maminka byla krásná a rozhodně stála za hřích. Taky nevypadala, že je o šest let starší než tatínek. Takže tatínek moc dobře věděl, co dělá, když do toho šel tak po hlavě.

Oba páry se tedy rozvedly a vzápětí byla svatba. Holčičky zůstaly maminkám, a tak když jsem se já narodila, měla jsem už o sedm let starší sestru.

               
Moje maminka                                                            Já s tatínkem

Na malém městě způsobila tato výměna manželů velké pozdvižení a hlavně se všichni zúčastnění měli navzájem plné zuby. Proto oba doktoři dali v nemocnici výpověď a obě nově vzniklé rodiny se odstěhovaly každá na jiný konec republiky.

Můj tatínek získal primariát v Moravské Třebové. Co na tom, že jeho první ordinace byla na bývalých záchodech a že svoje oddělení musel celé vybudovat. Během krátké doby se mu podařilo založit neurologické oddělení s takovou pověstí, že k němu jezdili pacienti až z Prahy!

Tatínek měl, jako vždycky, pravdu. Měli se s maminkou moc rádi a měli se mnohem líp než ve svých prvních manželstvích. Tatínek říkal mojí mamince ovečko a maminka tatínkovi, považte, taky ovečko. Pro všechny jejich kamarády i pro nás děti to prostě byly ovečky. Nikdy mezi nimi nepadlo hrubé slovo; jen když hráli moji rodiče karty a maminka, jako vždycky, prohrávala, říkal jí tatínek: „No tak vidíš, Mařenko, zase jsi to prosrala.“ Tatínek totiž v kartách neznal bratra a nešetřil ani svoji ovečku. Hráli o sirky a tatínek nebyl za tou hromadou skoro ani vidět. Pro čtenáře karbaníky mám informaci, že to byl pasiáns pro dva. Jinak jsme hráli všichni čtyři žolíky a tatínek nešetřil ani nás, nebohé děti.

Obě ovečky už spolu hrají pasiáns někde úplně jinde, ale já vidím pořád jako dneska, jak oba sedí v neděli naproti sobě u stolu a tatínek mamince říká Mařenko a přidává si ke své hromádce další vyhranou sirku...