Sídlili jsme blízko západoněmeckých hranic, abychom zachytili první nápor zdivočelého Bundeswehru. Na nás moc nezáleželo, byli jsme tu všelijací zoufalci, kluci z podunajské nížiny (tedy Maďaři), různí nemakačenkové a pak taky pár nás, absolventů vojenské katedry vysoké školy, která nám nebyla uznána.

Moje kariéra byla prostá: takzvaný přijímač s ostatními nováčky (náš věkový rozdíl asi pěti let je v tom věku naprosto zásadní), pak velitel družstva (denně s těmi vojáčky a navíc jim velet!), pak velitel stráže (dva idioti u střeženého muničního skladu blízko hranic na sebe začali střílet ostrými – ještě dnes cítím v celém těle ten úlek). Pak velitelé zjistili, že umím psát na stroji. Dávali mi tedy přepisovat různé texty, jako denní rozkazy, proslovy při nástupech pluku a podobně. Sice jsem to musel dělat navíc, po každodenní službě, ale mě to bavilo, protože jsem se aspoň na chvíli dostal z té úmorné pakárny, z toho zeleného kolotoče, z těch nesmyslných hádek, rvaček, šikan a tak dále.   

Tohle všechno píšu na úvod, abyste snáz pochopili hodnotu toho, co se pak stalo. Ještě informačně osvítím ženy a držitele zelených vojenských knížek, že pluk se člení na prapory. V minulém režimu by to možná znamenalo vyzrazení vojenského tajemství. Au!

Tak jsem magořil mezi bigoši a odpoledne psával na stroji. Jednoho dne mě zástupce velitele pro věci kulturně politické (nebo tak nějak), major Kostrhún, pozval do Jugoklubu. To byla lehká montovaná stavba jugoslávského stavebního komanda. Byl tam sál pro kulturní akce, nějaký sklad a pak taky útvarová knihovna, která však zůstávala trvale uzavřená. Onu ji při zteči na bodák ani nepotřebujete.

Soudruh major mě zavedl dovnitř, otevřel dveře a já hned viděl, že něco není v pořádku. V regálech byly spousty knih, ale také jich mnoho, v hromadách i jednotlivě, leželo na zemi. Válely se tam jak padlí sedláci u Chlumce a celý prostor vypadal značně zpustle a neudržovaně. 

Major se rozmáchl rukou a pochmurným hlasem pravil: „Knihovník šel nedávno do civilu, bohužel se pak zjistilo, že knihovnu řádně nevedl“. Pohlédl na mě, ale mně to hned nedošlo. 

„Dokázal byste to dát do pořádku?“ pokračoval. 

Mlčel jsem v tichém úleku.

„Když ano,“ dodal podbízivě, „mohl byste být trvale přeřazen na funkci knihovníka. Už byste nebyl velitelem družstva, byl byste zas pomocníkem pancéřovníka. To znamenalo jediné: na praporu bych byl veden jako pomocník pancéřovníka, avšak celý den bych byl knihovníkem, možná ještě dovozcem novin a filmů pro vojáky. Juchůúůú, hurá!  

Pomalu jsem na něj mlčky pohlédl, pak jsem postoupil kupředu, zkušeným pohybem přejel dlaní po regálu (škoda, že jsem neměl bílé rukavičky), rozhlédl se po zbídačelé místnosti a nakoukl do malé kancelářičky, která byla za půjčovnou. 

„Tak co?“ ptal se netrpělivě. 

„Chybí tady hodně knížek, co?“ řekl jsem zkusmo. 

„Bohužel, asi jich zmizelo docela dost,“ odpověděl, avšak v hlase jsem postřehl naději. „Víte, já se na něho chystal, ale oni ho propustili nečekaně, o dva týdny dřív, než měli, asi nemusel tolik nasluhovat.“ To musel být pěkný sígr, pomyslel jsem si, když musel nasluhovat tolik, že se to i velitelům pletlo. Nasluhovat znamenalo být na vojně o tolik dní víc, kolik jste byli za celou vojenskou službu ve vězení, nebo i za jiné události, které se do výkonu služby nepočítaly.  

Řekl jsem rádoby uvážlivě: „Vést knihovnu ale znamená taky odpovědnost za svěřený majetek, hlavně za ty knížky, které tady ale nejsou.“ 

„Ano, ale v tom bych vás podpořil. Ze začátku… víte, ze začátku je potřeba udělat to hlavní: obnovit knižní fond, dát do pořádku přírůstkové katalogy a uklidit to tady. Příští měsíc začnou zas jezdit armádní kontroly útvarových knihoven.“ 

Aha. Tak takhle! Má přijet kontrola, v knihovně evidentně chybí stovky knih a za všechno nakonec zodpovídá soudruh major. A nabízí mi vysvobození z každodenní pakárny a taky jedno z nejsilnějších mezilidských pojítek – svou spoluvinu.  

Šrotovalo mi to v hlavě naštěstí docela rychle, abych se neunáhlil. Jiného kandidáta zatím určitě nemá. „Mohu se rozhodnout do zítřka, soudruhu majore?“ pravil jsem profesionálním tónem. 

„No když myslíte, tak samozřejmě ano. Jen berte, dokud můžete, já si myslím, že ten začátek zvládnete a pak to pro vás bude skvělý ústup tam z toho,“ kývl směrem k budovám praporu.

To vše jsem věděl, ale znáte přece pravidla úspěšného vyjednávání! Rozloučili jsme se. 

Druhý den jsme se sešli na předválečné poradě. 

„Co k tomu budete potřebovat?“ zeptal se věcně. Přál jsem si džíp s řidičem, průvodní dopis a aby předem zavolal na ředitelství Státních lázní. a taky možnost kdykoliv během dne opustit kasárna (což bylo jinak pouze privilegiem důstojníků).

Čtenář dobře ví, že Mariánské Lázně byly a jsou zamořeny desítkami léčebných domů. Tehdy všechny spadaly pod jeden podnik a moje úvaha byla docela prostá: Mým prvním úkolem je sehnat ve velmi krátké době stovky knih. Kde je vezmu? Kde asi jsou nějaké volné knihy? Co třeba knihovny lázeňských domů? Přece když sem jezdí pracující léčit se a zašukat si, musí tu mít i nějakou kulturu v podobě dobře zásobených knihoven. Mohl bych si je snad vypůjčit na dobu té armádní kontroly? Toto řešení jsem brzy zavrhl, protože knihy musí být označené a orazítkované a taky by vyšlo najevo, že chystáme grandiózní podvod. Ale směr řešení byl správný – kupředu útokem na lázeňské domy!

A skutečně. Jak jsem brzy zjistil, všechny měly ve skladech mraky knih, které už nikdo nečetl a měly by se vyřadit. Jenže to nešlo. Byly to knihy, které se jednoduše nesměly spálit či hodit do sběru. Knihy Maxima Gorkého nebo Michaila Šolochova? V 70. letech tedy určitě ne! Proto bylo pro všechny domy darem z nebes, že ty ležáky mohli darovat místní vojenské posádce. 

Darovali a my jezdili další dny po lázeňských domech a brali celé hromady. Ty jsem soustřeďoval odděleně od těch, které už v knihovně byly a po nocích (!) psal přírůstkové seznamy. Přesněji řečeno, vzhledem k tomu, že ty získané knihy byly vydány před mnoha lety, musel jsem nafixlovat celé přírůstkové katalogy. 

To byla docela složitá operace. Dnes je snadné fixlovat – v počítači nahradíte jeden seznam jiným nebo tam můžete všelijak přepisovat a používat klávesy Delete, Ctrl C a Ctrl V. Jenže přírůstkové katalogy byly ručně psané seznamy v tlustých svázaných sešitech. Jeden takový sešit vydržel třeba pět let. Tak ve výsledku to muselo být nejen všechno ručně zapsané, očíslované a napodepisované, ale ten seznam nemohl být napsán najednou a jedním člověkem. To by nás okamžitě odhalili. Musel jsem použít různá písma a vůbec napodobit mnohaletý (asi dvacetiletý!) vznik těchto katalogů.  

Psaní přírůstkových katalogů tudíž bylo naprosto bizarní událostí. Zorganizoval jsem skupinu asi šesti lidí, kteří se pravidelně střídali a postupně zapisovali právě získané knihy, které ovšem – podle roku vydání – míchali s těmi, které tu již byly. Přitom se museli trefit do řady přírůstkových čísel. Takže nejdřív jsme všechny (!) knihy museli seřadit podle roku vydání – jak ty nové, tak ty dosavadní. Pak jsme vytvářeli katalogy. Celkem šlo o několik tisíc položek.

Jednotliví pisatelé psali svým vlastním rukopisem nebo trochu změněným, oblíbený byl opačný sklon písma. Občas si naplánovali drobný mazanec nebo kaňku. Lumír Janča si dokonce vymínil, že bude do katalogu psát zeleným inkoustem! (A sežeňte ho v roce 1972.) 

Tři týdny po zahájení prací jsem majoru Kostrhúnovi hlásil: Splněno!

Přišel do knihovny – a užasl. Na regálech v řadách vyrovnané zástupy knih čekajících dychtivě na nové čtenáře. Vzorně uklizeno. Dokonce kytička ve vázičce (na vojně něco neuvěřitelného, ale děláme přece kulturu). Nahlédl do kanceláře – na stole úhledný komínek přírůstkových katalogů. Pravda, ty starší byly už trochu rozstřapené a zamazané, ale to se nedivte, když jsou někde z roku 1955! Tondovi a Bořkovi dalo docela dost práce, aby z nových a vázaných sešitů s pevnými deskami udělali staré. Házeli s nimi před Jugoklubem na zem, třískali s nimi do stromu, polévali je vodou a ještě jinak jim ubližovali, aby vypadaly věrně.

A dostavil se plný úspěch. Zástupce velitele pro kulturně politické věci chodil nevěřícně kolem regálů, dotýkal se uctivě knih a neměl slov. Obličej se mu rozzářil a už už se nadechoval, aby mi vyslovil své hluboké uznání a vděk (a mé uši se na to už chystaly), když vtom jeho pohled utkvěl na hřbetech nově dovezených knih. Nevěřícně zamžoural. 

O co šlo? Z lázeňských domů nám pochopitelně neuvolnili ani detektivky, ani nedávno vydané romány, nýbrž dokonalé ležáky. A tak jsem do přírůstkového katalogu musel zapsat například šest výtisků románu Jevgenije Vsevoloda Smějící se kukuřice (šlo o boj kolchozu o celiny) z roku 1956, Syna pluku Jevgenije Katajeva (ten případný název, co?), pochopitelně i Rozrušenou zemi Michaila Šolochova o kolektivizaci (Leninova cena!) a mnoho dalších. To si vojáci počtou! Byla tu i Červená kalina Vasilije Šukšina (kamarád Bořek, který mi pomáhal, se pochopitelně spletl a do přírůstkového katalogu zapsal Šukina) nebo příběh pro dospívající Uděláme ti to v noci (pionýři timurovci pečovali o zahrádku ovdovělé babičky). 

Dovolil jsem si též zařadit poezii (vojáci to potřebují jako sůl), konkrétně Borise Pasternaka. U toho byla lázeňská knihovnice v rozpacích. Nevěděla, jestli je to správný sovětský básník, nebo nesprávný, protože později dostal Nobelovu cenu, anebo pak zase správný, protože se jí na nátlak komunistů zřekl.

Takže tohle všechno tam bylo, když naše kolektivní dílo přebíral soudruh major. Jakmile všechno prošel a pochopil, začal se rozplývat nadšením. „Teď máme určitě jednu z nejlepších knihoven v celém Západním okruhu,“ básnil. „Jen aby ta armádní kontrola letos přišla!“  

Tak vida. 

Od té doby se moje faktické zařazení změnilo na knihovníka. Pouze kvůli vojenské byrokracii a stravě jsem byl nadále evidován u praporu jako pomocník pancéřovníka. Což se mimochodem brzy změnilo, protože věhlas mých schopností přiměl armádu k tomu, že mi věnovala jednu pecku na rameno (svobodník absolvent) a podle potřeb mne posílala na cvičení nebo do stráží.  

Být knihovníkem mělo ještě další výhodu. Přestal jsem být v každodenní pravomoci velitele praporu, neboť mě jaksi ukořistil hlavní štáb pluku. Takže postupem doby jsem občas chyběl při denních nástupech praporu a začal jsem spát přímo v Jugoklubu, opatřiv si lehátko. Prostě stával jsem se mazákem.

Ještě bych měl na sebe udat, že jsem tam také odcizil tři knížky. Knížky, které již byly z politických důvodů prohlášeny za mrtvé, totiž z civilních knihoven vyřazené a byly v trezoru nebo dokonce ve stoupě. Byly to: Studené slunce Jiřího Muchy, Sociologický slovník (jak se dostal do knihovny motostřeleckého pluku?) a dokumentární publikace s dlouhým, ale především zlověstným názvem Svedectvo o procese s vedením protištátneho sprisahaneckého centra na čele s Rudolfom Slánskym. Hrůzostrašná četba, která mi pomohla pochopit, co se kdysi dělo.

Z té doby rovněž pochází moje báseň, kterou jsem však nemohl zaníceně deklamovat vojákům na kulturních akcích, neboť nebylo jisté, jestli znají soudruha F. X. Šaldu (1867-1937). 

        Černá tužka   
         je má puška,
        kniha je má munice.
        Knížek teď čtu celou haldu –
        Šolochova, taky Šaldu,
        ty mám rád snad nejvíce… 

Tedy ten Šolochov, to byl samozřejmě můj vtip. Jak jsem už uvedl, ten napsal Rozrušenou zemi, což ale nebylo psychologické drama, jak byste si mysleli. Rozrušená tam byla rolnická půda oráním při násilné kolektivizaci. Ale verše potěšily, co?