V té době jsem pracovala ve sběrně prádla a šatstva. Chodila jsem do mé práce moc ráda, jednak proto, že se nacházela v místnostech staré školy, kterou postavili předkové pro své děti a také proto, že jsem do této staré školy chodila jako žačka od 1 třídy.
Dřevěné lavice vystřídaly štendry, na kterých visely vyčištěné obleky, bundy kalhoty atd. Zdi lemovaly police, na kterých čekalo vyprané prádlo na své zákazníky. A ještě jednu výhodu to mělo, dělala jsem sama sobě vedoucí. Chodilo mnoho lidí i z okolních dědin nechat si vyčistit své oděvy. Také z hospod a různých táborů se vozilo mnoho prádla na praní. 1x týdně se všechno prádlo a šatstvo vozilo do čistírny do okresního města.
Z nedaleké dědiny docházel pravidelně starý pán, vždy pěkně upravený, čisťounký jako ze škatulky. Položil na pult oblek, já vypsala příjmový lístek a pán si za 14 dní přišel pro čistý. Chodil čím dál častěji s tím, že měl třeba cestu kolem, tak se jde zeptat, jestli náhodou oblek už není vyčištěn. Jednou takhle při placení položil na pult malou knížečku se slovy "Něco pro vás," a odešel.
Na přeloženém archu bylo napsáno "Srdečně Miroslav". Otevřela jsem ji a začetla jsem se do dvou krásných básní. Nemohla jsem se dočkat, až se objeví ve dveřích se svým oblekem musím mu přeci poděkovat. Dočkala jsem se velmi brzo. S úsměvem se ptal, zda se mi básničky líbí. Řekla jsem, že moc a jestli to složil on sám. Odpoveděl, že ano, že píše básně. Rozpovídal se a já naslouchala osamělému stárnoucímu muži, vždy se omlouval, jestli nezdržuje, že čeká na autobus, tak má chvílku čas. A po jeho odchodu vždy zůstala na pultě další malá knížečka. Těšívala jsem se na to, zda společně s oblekem přibude i další básnička. Nikdy nezapomněl. Manžel mu začal říkat zamilovaný básník.
Já ne, docela jsem rozuměla starému muži a poznávala ho v jeho básničkách, jejíž obsahem byla láska k zemi, k člověku, samota a strach ze smrti. Pak přišla moje nemoc, následoval invalidní důchod, páni radní odsouhlasili zboření staré školy, aby nezavazela nové silnici a já už o svém básníkovi nikdy neslyšela.
V mém šuplíku vzpomínek jsou jeho básničky schované. U jedné básničky je jeho fotka, černý oblek, kravata, bílá košile, tak si ho budu pamatovat. Vzpomínám si i na jeho hlas, mluvil stylem Oldřicha Nového "zavřete oči, odcházím". Zamilovaný básník už dávno odešel tam, jak praví jedna jeho báseň "Hřbitovní nocturno". Škoda, že mi z té spousty darovaných básniček zůstalo jen deset. Ostatní se ztratily nenávratně v čase minulém. Rozhodla jsem se Vám jednu jeho básničku napsat, aby ještě nebyl zapomenut "můj stařičký zamilovaný básník".
AŽ JEDNOU
Až jednou v životě probělá Ti hlavu vlas,
svatební šaty nebudou již viset na ramínku
a pavučinou vrásek pokryje neúprosný čas,
vrať se prosím se mnou k mládí pro vzpomínku.
Vzpomeň a odpusť mi tu skromnou zmínku,
až budeš jednou stát na stupínku,
snad s brýlemi pročítat verše,
jež napsal snad autor ještě živý nebo již mrtvý.
Jistě jsi ho znala a chtěla ještě znát,
neb si ho chtěla možná trochu milovat.
Vzpomeň si na mně, že jsem pro Tě láskou žil
a toužil jsem se vepsát do Tvých skrání,
bezbolestně hluboko a něžně ze všech sil,
že hledám marně sloky lásky přirovnání.
Hluboko aby vzpomínka se vryla do čela,
než list z památníku se krutým časem ztratí,
abys v té chvíli monogram i slzy setřela
a knížka steskem s rukou v klín vypadla Ti.
Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
