Chvilku přemítám. „Jo, ty myslíš v Maroku!“ Zasním se…. Nevýslovný hic, hasíme žízeň ledovým lahodným nápojem z plodů opuncie, mažeme si celé tělo krémem s padesátkou UV filtrem, stejně vypadá jako potažené hovězinou, ze které mám kabelku. Noříme se do moře, jaká slast! Proto je moře slané, že tam Češi a jiní vnitrozemci smývají litry potu.

Jedeme na výlet na hřbetech velbloudů do pouště, jenom kousíček, a už je nám jasné, že o kilometr dál bychom zemřeli. Ale ten kilometr už neabsolvujeme, nýbrž sestupujeme z kymácejících se velbloudích postrojů, a zatímco velbloudi zůstávají ležet na rozžhaveném písku na přímém slunci, my vstupujeme do nízkého bílého stavení, kde je stín, lednice a v ní – chlazené nápoje!!! Samozřejmě nealkoholické. Už začínám chápat, proč na zájezdy do těchto končin jezdí převážně ženy, ačkoliv jsou tyto končiny k ženám nevlídné. Ale ráda se přizpůsobím a mám přes sebe celou dobu dlouhé bílé pareo od hlavy až k patě, v němž vypadám jako pravý beduín, jinak by ani ta UVpadesátka asi nebyla nic platná.

Na další výlet plujeme lodí, nafasovali jsme pruty i s návnadou, a rybaříme z paluby, na kousky syrového masa se chytlo docela dost různých ryb různě velkých, ze všech, a ještě asi z nějakých dalších, nám kuchař udělal oběd. Prostě je upražil do křupava, k tomu misku kuskusu a zeleninový salát, bylo to báječné, zbyly jen fish bones, které jsme házeli vysoko nad vodu, a rackové s mohutným chechotem je virtuózně chytali a hltali.

Po jídle nastává nová zábava. Lodní posádka – samí krásní štíhlí snědí chlapci – lezou po všech částech lodi a skáčou z čím dál větších výšek do vln a vybízejí účastníky zájezdu, aby také něco zkusili. Zmocní se mě nadšení a lezu na zábradlí na horní palubě, hop a předvádím své parádní číslo, salto vzad. Povedlo se znamenitě, jen mrkejte na drát, mořeplavci, jak skáčou starší dámy z Prahy…. Popadne mě pýcha: „Tati, nelom rukama, vem foťák, já skočím znova a zvěčni to!“ A lezu na zábradlí podruhé, postavím se důstojně a už letím. Jenže. Asi jsem to přetočila a prásk! Placák na břicho. A jdu ke dnu, vyražený dech, ohledávám si břicho v očekávání, že mi asi vyhřezla střeva, stále nevydechuji, ale kůže na břiše neprotržena, třeštím oči do vody a vidím, že kolem mě naskákali ti chlapci z lodi a snaží se mi pomoct, ukazuju jim potápěčské gesto, znamenající OK, ačkoliv vůbec OK nejsem, jako zázrakem se vynořuji a stále nedýchám. Mávám rukama, vyvaluju oči, plivu vodu, dech naskočil. Úleva. Vylezu na loď, pokorně se zabalím do osušky a dělám, jakoby nic. „Ale tati, trošku jsem se plácla,“ směju se malinko křečovitě.

Ráno ovšem pravda vyšla najevo – takovou černofialovou modřinu od brady přes celé břicho až po kotníky nemají asi ani v Guinessově knize rekordů. Ten den jsem se znovu narodila. V baroku. Kolik ono mi to vlastně je let? Už bych mohla dostat rozum....