Můj svět
V květnu je, představte si, Mezinárodní den menstruace! A to přesně 28. 5. Ve snu by mě nenapadlo, že i taková záležitost může mít svůj mezinárodní den.
Zuzana Zajícová
Karel předal kasu, shodil firemní mundůr a vydal se na cestu domů. Šel pěšky, neměl to daleko a večerní slunko ho příjemně hřálo do zad. Dnes mu zas Martina při doplňování zboží udělala jemný náznak, že by si dala říct.
Naše paní uklízečka mne obdarovala dlouhým seznamem drogistického zboží, které je třeba zakoupit. Vydal jsem se tedy do našeho obchodu Družka.
Říká se, že změna je život. Takové koření života. Něco na tom rčení je. Život s přiměřenými změnami pak není fádní. Co ale dělat, když je jakákoli změna v nedohlednu.
Po rozvodu jsem žila sedm let sama. Pracovala jsem v ženském kolektivu a neustále jsem slýchala věty: chlapi za nic nestojí, nejlépe je ženské, když je sama a podobně. Ujišťovaly jsme se s kolegyněmi navzájem, že muže nepotřebujeme. Byla to chyba.
„Kdepak nějaké manželství nebo dokonce rodina, na to mám vždycky času dost, Helčo. Je mi sedmadvacet, tak si chci ještě něco užít, než dobrovolně strčím hlavu do chomoutu, víš?“
Ukázkový úvodní text článku
Móda. Šaty, boty, šperky, líčení. Někdo to pokládá za povrchní a nedůležité a jde spíš cestou pohodlí. Někdo si zase na oblečení zakládá a pokládá to za jakousí sebeprezentaci. Ať je to jakkoliv, sebeprezentace je to vždycky. Vzpomeňme W + V: „Je to pravda odvěká….“
Díky trubkové karoserii potažené koženkou byl velorex jediné homologované vozidlo na světě s plátěnou karoserií. Nebylo vozidla, které by mělo tolik přezdívek a neodolám je ve fotoreportáži používat.
Početné party kamarádů, dlouhé telefonní hovory, mnoho přátel na sociálních sítích, spousta lajků, srdíček a zpráv… Tak si mnoho lidí představuje oblíbeného člověka, který netrpí samotou. Někdy jsou však zdánlivě společensky žijící jedinci osamělejší než ti, kteří mají přátel jen několik.
Pípání mobilu, hluk z restaurace pod okny, zvuky nepřetržitě jezdících aut kolem domu, hudba od sousedů ve vedlejším bytě, dupání dětských nožiček od sousedů nad námi, nedaleký venkovní koncert….Běžný člověk je nyní vystaven mnohem většímu hluku než dříve.
Klečím v kuchyni na zemi a velikánským hadrem vytírám podlahu. Jsem nervózní, protože mě to hrozně zdržuje. Pokukuji po hodinách a oželuji snídani. Zmateně se oblékám. K autobusu přibíhám celá schvácená a podávám řidiči dvacetikorunu.
Ukázkový úvodní text článku
Během svého života se každý člověk s kritikou setká. Buď je někým kritizován, nebo naopak kritizuje něco či někoho. Nejčastěji si pod slovem kritika představíme nějaké negativní hodnocení, které je kritizované osobě nepříjemné. Kritika však může být jak pozitivní, tak negativní.
Tento můj krátký příspěvek má trochu zvláštní název, tak trochu nedotáhnutý, ale začnu pěkně od začátku, abyste zažili trošičku toho detektivního napětí.
Historické vědy jsou dnes, ve studiu jednotlivých starověkých civilizací, už natolik daleko, že mohou stanovit obecné zákonitosti a společné charakteristiky jejich zrodu, vývoje a úpadku, vedoucího až k jejich konečnému kolapsu.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsme poprvé spatřili našeho vnoučka. Naše ještě unavená a porodem vyčerpaná dcera ho držela v náručí a šťastně se usmívala.
„Můj Franta tvrdí, že prý letos vůbec nepotřebuju dovolenou,“ pravila Maruška, jakmile jsme se usadili nad kouřícími šálky voňavé kávy, doprovázené neodolatelnými větrníky.
To je lahůdka! To je panečku slovo! To je krása! Že nevíte, co to je? Pro tápající zde vědecký elaborát.
Pamatuji si, jak jsem obracela oči v sloup a dělala různé obličeje. Moje babička mi totiž svými výroky připadala úplně nemožná. „To za našich mladých časů, to bylo tak a tak, rohlík stál tolik a museli jsme poslouchat a to bychom si nedovolili…“
Pomoc při oblékání kabátu, odsunutí židle u stolu, otevření dveří. Pro někoho přirozené chování, pro někoho zastaralé gesto, pro jiného projev podceňování žen. Etiketa je oblast, která dovede ve společnosti vyvolat nedorozumění i hádky.
Ukázkový úvodní text článku
Měsíc duben, měsíc, kdy se duby odívají listím, měsíc, který je proslulý aprilovým počasím, kdy nás ještě překvapí sníh i mráz, měsíc, kdy se jaro probouzí do plné krásy.
Ano, vážení přátelé; závislost se netýká jen mladých, ale i nás starých. Já jsem toho živým a odstrašujícím důkazem. Celý svůj život jsem se tomu vyhýbala. Nikdy jsem nepodlehla, a že jsem k tomu v mém dětském věku měla hodně blízko, ba přímo namále, a to dokonce ve škole!
Ano, přiznávám, byla to moje vina, měla jsem být opatrnější, ale dneska se zadlužíte, ani nevíte jak. Neohlídáte si finance, naletíte šmejdům nebo se nedokážete uskromnit, abyste vyšli s ne zrovna vysokým platem.
Jako ještě aktivní učitelka jsem se svých žáků na základní škole, i studentů na gymnáziu, po prázdninách nebo i svátcích či víkendech ptala, jak si je užili. A vždy mne zas a znovu udivovala častá odpověď – byla nuda.
Rachotí budík. Dostal jsem ho od manželky k narozeninám, když mi starý „odešel“. Přál jsem si klasiku. Na natahování. Slyším ho, i když jsem nahluchlý. Celou noc mě chytaly křeče. Včera jsem hrál tenis, jako každé pondělí. Nevadí. Patří to k životu. Stejně tam příště opět půjdu.
Ukázkový úvodní text článku
Tak teď nějak nevím, jestli se říká, že každý by si měl prožít svých pět nebo snad patnáct minut slávy? Rovněž mi není jasné, jestli to musí být sláva týkající se třeba vyznamenání za záchranu lidského života nebo třeba i toho, že někdo sklidí potlesk za trapas.
V roce 2030 bude v západních zemích čtyřicet procent žen ve věku mezi pětadvaceti a pětačtyřiceti lety žít single. Je to zpráva děsivá nebo optimistická? Těžko říct. Ale starší dámy, které žijí samy, často těm mladším říkají: single život je lepší než špatné manželství.
Dnes žádný těžký článek, jenom taková legrácka, která se kdysi před mnoha léty přihodila jednomu mému kolegovi. Nu, legrácka, ono mu v tu chvíli zrovna moc do smíchu nebylo, však uvidíte.
Ano, vážení přátelé; všechno má svůj konec, a tak není divu, že rajské lázeňské dny skončily a je veta po krasavici. Trochu jí holce přistřihneme křídla a šup zpátky do normálního života!
Inspirací mi byl článek jednoho vdovce na našich stránkách. Dcery mu k sedmdesátým narozeninám koupily pobyt u moře v Řecku. Jak to bývá obvyklé, ve skupině rekreantů převažovaly ženy. V tomto věku muži, kteří nežijí ve vztahu, raději jsou na rybách nebo v hospodě.
Také si občas potřebujete pořádně dobít baterky? Já rozhodně ano. Hlavně na jaře. Používám k tomu nejrůznější metody, ale v poslední době jsem si oblíbila krátké a svižné procházky v blízkém okolí naší chaty. Je to zvláštní, protože by se dalo říct, že v těchto místech znám skoro každý kámen.
Tato úvaha tak trochu tematicky navazuje na předchozí vánoční glosu. A je možná až příliš osobní. Ostatně, takový vzpomínkový optimismus osobní bývá. Rád budu proto ve své výpovědi pokračovat.
Angličtina, judo, hokej, klavír, tanec, o víkendu výlety a návštěvy zábavních parků. Většina současných dětí má život rozplánovaný. Nechte je trochu nudit, říkají často prarodiče. Je jiná doba, oponují rodiče.
Na řadě je studie léčebných procesů. Koneckonců kvůli nim se do lázní jezdí, že jo. Po prvním týdnu si troufám prohlásit, že jsem odbornicí na léčebné metody.
Když jaro zaťuká ťuky, ťuky, ťuk… na loukách se zvednou mlhy a nad hlavou zapěje písničku nějaký opeřenec. Je naděje v lepší dny.
Opět se s pokorou vracím k proustovskému seznamu třiceti pěti otázek, směrovaných k hlavním postavám jeho knih. Jednou z nich byla i tato otázka: „Co, nebo kdo je největší láska tvého života?“
